|
|
 O
ústupu z pozic
Stát se už za života ceněným klasikem, je hodno úcty a obdivu.
A v Čechách jistě i závisti. Méně záviděníhodné je zklasičtění
tvůrce z hlediska jeho další tvorby: poměřována a vážena je
napříště především dříve dosaženými tvůrčími vrcholy. To je i
osud Vladimíra Körnera a televizního filmu Sněžná noc, který
podle jeho scénáře natočil režisér Milan . V předvečer
scenáristových sedmdesátin ho uvedl první program České
televize.
Inspirací k Sněžné noci se Vladimíru Körnerovi stala kniha
(podle jeho vlastních slov) „zapomenutého německého autora
nudných románů“ Eduarda von Keyserlinga. Z ní prý použil motiv
pastora, který se chystá spáchat zločin, několik situací a
jméno hlavní hrdinky, a ty vtělil do vlastního příběhu. Na
první pohled typicky „körnerovského“ – od psychologicky
vyhraněných postav přes existenciálně exponovaný děj až po
zasazení celku na přelom dvou historických epoch. Pod povrchem
je však leccos jinak, než bývávalo.
K jedinečnosti scenáristických opusů Vladimíra Körnera
patřívalo suverénní zvládnutí dramatické logiky, kdy expozice
uvede do samopohybu sled dějových peripetií, který vrcholí
obvykle tragickou katarzí. Nevyhnutelně a osudově, jakoby
v jediné větě pronesené na jediné nadechnutí. Údolí včel či
Adelheid jsou ryzí ukázkou takové sugestivní „dramatické
litanie“. V Körnerových scénářích realizovaných v poslední
době podobný řád a celistvost chybí. Bez ní se celek rozpadá
na sérii – tu více, tu méně – zručně fabulovaných epizod
ilustrujících předem danou tezi. Nedávná Krev zmizelého je
z tohoto hlediska stejně výmluvná, jako oba výše zmíněné
filmy.
Před patnácti lety napsaná Sněžná noc je někde uprostřed mezi
oběma krajnostmi. Körner sice na jedné straně stvoří jedinečné
postavy a jejich jedinečné osudy umně poskládá do dramatické
mozaiky, na druhou stranu se nerozpakuje občas jim předepsat
promluvy a činy víc proklamativní než živé. Nadto zjevně
motivované spíš autorovou (z)vůlí než řádem dramatické logiky.
Závěrečný zlom Sněžné noci od tragédie k nezdůvodněnému
happy-endu je vzorovým příkladem. Včetně polopatické
demonstrace literárně-intelektuálského nadhledu v podobě
ironického kontrapunktu znovuzamilovaného (!) ústředního páru,
narození dítěte a vypuknutí války. Obecně platné poznání, že
ani sebezkušenější autor se neobejde bez oponentury profesně
zdatného dramaturga, relativizuje jen podezření, zda právě
dramaturgyně Marča Arichteva nemá na proměně Körnerova stylu
svůj podíl...
Střet kladů a záporů, který v souhrnu staví Sněžnou noc do
půli cesty mezi rutinu a umění, je příznačný i pro vklady
ostatních spolutvůrců filmu. Vesměs přesvědčivé výkony herců
v čele s prušácky upjatým a zároveň bolavě lidským pastorem,
až minimalistickými výrazovými prostředky ztvárněným
Vladimírem Dlouhým, bezohledně dusí neutuchající vpády banálně
ilustrativní hudby Jana Jiráska; stylotvorně střídmá kamera
Marka Jíchy se průběžně střetává s obsedantní zálibou režiséra
Milana a v okázalém inscenování líbivé podívané, v níž okázalá
forma vítězí nad niterným obsahem…
Vrcholům Körnerovy tvorby se Sněžná noc nepřiblížila ani na
dohled dalekohledem. Ale také jim nezůstala dlužna tak zoufale
moc, jako nedávno Krev zmizelého či Lovec vodního ticha, pod
nimiž byl jako režisér rovněž podepsán Milan . Brzy uvidíme,
nakolik je právě on spoluvinen ústupem z druhdy dobytých
pozic. Další scénář Vladimíra Körnera, Post Bellum, realizuje
režisér Jaroslav Brabec. Dotočeno má mít v nejbližších dnech.
Jan Svačina, televizní publicista |
