|
|
 Alexandr
Kliment,
spisovatel
Ve vzpomínkovém rozhovoru Tři žíně říkáte, že jste „začal psát
z nejistoty a bezradnosti“. Dalo vám psaní jistotu, pomohlo
vám zorientovat se ve světě, v životě?
Psaní mi žádnou jistotu nepřineslo. A orientaci jsem musel
brát odjinud než ze sebe. Když jsem dopsal knížku, vždycky
jsem se ptal: Je to dobré, není to dobré? Napsal jsem skutečně
to, co jsem chtěl napsat? Neměl bych to udělat jinak? Hodně
jsem přepisoval. Až jsem si jednoho dne řekl: Piš už něco
jiného, nebo budeš celý život psát jeden text.
Jak zpětně hodnotíte svoje knížky z šedesátých let?
To je věc dvojího úhlu pohledu. Prvním úhlem je autorská
ctižádost, tedy jestli jsem spokojený s tím, jak knížku
přijali čtenáři a kritika. Tuhle ctižádost já vůbec nemám;
jsem člověk naprosto nectižádostivý. Druhý úhel je
subjektivní: jak své psaní hodnotím já sám. A tady je vždycky
odpovědí nespokojenost. Snad s výjimkou Marie. V některém svém
příštím životě bych všechny své knížky rád napsal znovu.
Je vaše nespokojenost s vlastním psaním důvodem, proč už jste
skoro třicet let žádnou prózu nenapsal?
Ale já se tou nespokojeností neužírám, to není ten důvod. V
posledních letech rád chodím po přírodě, přemýšlím o věcech,
dělám si náčrtky a poznámky, mám řadu textů rozpracovaných – a
možná nějaké dokončím. Jenže mě k literární práci nic nežene,
já nejsem člověk, který by potřeboval denně psát. Jsem povaha
otevřená, možná s talentem bohatě rozvětveným, ale v žádném
ohledu pořádně nerealizovaným. Snad s tím souvisí, že jsem
dítě emigranta...
…a také fakt, že jste orientaci v životě a ve světě musel brát
odjinud než ze sebe, jak jste řekl úvodem?
Ano. Měl jsem sice hodné rodiče, ale výchovu žádnou.
V šestnácti sedmnácti letech, kdy se člověk rozhoduje, co bude
dál dělat, kdy by potřeboval radu od nejbližších, jsem se
ocitl ve vzduchoprázdnu. Otec byl poměrně uzavřené povahy a
jeho výchovná deviza zněla: Dělej si, co chceš, vyráběj třeba
cvočky, ale dělej to pořádně. Maminka byla sice laskavá a
velmi vzdělaná žena, hluboce věřící křesťanka, jenže od rána
do večera pracovala a na nějaké existenciálně-filozofické
rozhovory se mnou neměla čas. Takže jsem odpovědi na své
otázky musel hledat jinde.
Kde?
Do třiadvaceti let jsem byl upřímně věřící člověk. Navštěvoval
jsem Jednotu bratrskou, jejíž mládež vedl mladý teolog a
historik Amadeo Molnár, znalec husitství a velký čtenář
literatury. Pojali jsme k sobě sympatie, on mi začal půjčovat
knížky, mezi nimi pětisvazkové dílo Otokara Březiny, a
seznámil mě se základními teologickými a filozofickými pojmy.
A brzy přibyli další přátelé...
V šedesátých letech jste vydal šest knížek. Motivovaly vás
k psaní pozvolné společenské a kulturní změny po
šestapadesátém roce?
Politiku jsem sledoval, a nejen proto, že otec byl ruský
emigrant. Situace po osmačtyřicátém roce mi byla velmi rychle
jasná. A protože jsem se rozhodl, že neemigruji, musel jsem
najít metodu, jak v nových poměrech existovat – bez trapnosti,
bez hanby, bez pocitu neštěstí. Nejdřív jsem začal studovat
filozofii a hudební vědu, potom divadelní dramaturgii, ale ani
jednu školu jsem nedokončil. Po vojně, ve třiapadesátém roce,
kdy zemřel Stalin, jsem nevěděl co dál. Tak jsem si řekl, že
budu psát. Abych měl ve své existenci myšlenku, za kterou bych
mohl jít. Jakmile to bylo možné, opustil jsem místo pomocného
redaktora ve Státním pedagogickém nakladatelství, kde jsem se
šest let ukrutně nudil, a šel jsem na volnou nohu. První
povídku mi otiskl Arnošt Lustig v Mladém světě. Takže
souvislost mezi společensko-kulturním uvolněním a mým psaním
je evidentní.
Jak vznikla vaše prvotina Marie?
Z náhody. Potřeboval jsem si vydělat peníze. V SPN vycházela
knižnice Rodičům o výchově dětí, a tak jsem navrhl panu
šéfredaktorovi, že napíšu text na téma rozvod a jeho dopad na
výchovu. Napsal jsem asi osmdesát stránek, jenže pan
šéfredaktor mi řekl: „Soudruhu, je to sice chytře napsané,
jenže spíše beletristicky a s pedagogikou to má společného
málo. Tak ti děkujeme.“ Já jsem rukopis trochu upravil a
zaslal jej do tří nakladatelství. Ozval se mi Ivan Klíma
z Československého spisovatele, že právě založili edici pro
mladé autory Život kolem nás, že v mém textu jsou zajímavé
pasáže, a jestli bych to nenapsal znovu. Udělal jsem další
verzi a knížka vyšla. Marie měla úspěch, dočkala se překladů
do cizích jazyků – a já měl najednou otevřené dveře.
Vy jste byl nestraník. Jak jste se snášel se straníky?
Jak ve Státním pedagogickém nakladatelství, tak v Literárních
novinách a Československém filmu, kde jsem pracoval později,
jsem měl hodně přátel-komunistů, mezi nimi mnohé z těch, kteří
se později podíleli na takzvaném pražském jaru. Byl jsem
v dobré společnosti, která respektovala moji nestranickou
orientaci. Zastával jsem „hlas nepojmenovaných“. Zatímco oni
měli své jméno, byli odboráři, komunisté, straníci, ti
zbývající, a těch byla většina, byli anonymní, beze jména.
Radim Kopáč, publicista
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 20. října. |
