|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Krach proletářského internacionalismu
Vztah české společnosti a našich států k Němcům v
posledních sedmdesáti letech nasvítil originálně, ale to
záslužněji a přesvědčivěji hodinový pořad Aleny Zemančíkové a
Aleny Wagnerové A zapomenuti vejdeme do dějin, vysílaný
v repríze 30. září ve vltavském cyklu Radiodokument.
Mluví-li se o zločinech hitlerismu nebo stalinismu, respektive
nacismu a bolševismu, často se zkratkovitě mluví o zločinech
německých nebo ruských, obzvlášť v prostředí dalších národů
(například Katyň). Zdaleka ne vždy je přítomno vědomí, že po
nástupu té či oné totality to byli vždy příslušníci vlastního
národa a občané vlastního státu, kteří první padali diktátorům
za oběť. Rusy vraždil už Lenin, ale i Stalin, který byl sice
Gruzínec a posléze velkoruský šovinista, připravil i těmto
národům hekatomby. O Hitlerově etnickém nacionalismu nelze
pochybovat, a přesto dal zlikvidovat nespočet Němců. Krátce:
nikdy nejde o zločiny národa, ale o zločiny představitelů
ideologie.
Československá první republika se chovala k německým
antifašistům příkladně. Radiodokument však začíná rozhovory
s pamětníky pomnichovské druhé republiky, kdy z obsazených
Sudet prchali do vnitrozemí nejenom Češi a Židé, ale i němečtí
antifašisté, především sociální demokraté a komunisté, lidé,
kteří smýšleli „československy“. Druhá republika je ovšem
vydávala nacistům s odůvodněním, že už nejsou československými
občany nýbrž občany Říše.
Válku s jejími hrůzami přeskočme a podívejme se, jak
postupovala takzvaná třetí republika (1945–1948). Tak jako
v mnohém, ani zde nenavázala na tu první, jak mnozí demokraté
věřili, ale právě na tu proklínanou druhou. Marně se sudetští
Němci – členové KSČ – obrátili na ústřední výbor strany se
žádostí o pomoc proti perzekuci. Na „proletářský
internacionalismus“ čeští komunisté oportunisticky pozapomněli
a vlna všeobecného loupení a ukrutností se rozlila pohraničím.
Z doložených asi sto třiceti tisíc německých komunistů a
sociálních demokratů u nás zůstalo asi šest tisíc lidí (často
šlo o smíšené česko-německé rodiny). Pravda, ti z nich, kteří
odešli do sovětské zóny, udělali mnohdy v NDR kariéru, je ale
příznačné, že ve stycích s ČSR se toto nikdy netematizovalo. O
jejich „böhmisch“ původu se zachovávalo úzkostlivé mlčení.
Takzvaným vyrovnáním se s minulostí se často myslí především
potrestání zločinců nebo alespoň jejich pojmenování.
S prodlužujícím se časovým odstupem se ale ukazuje, že ještě
důležitější jsou jména těch, kteří zlu odporovali, hrdinů,
obětí. Křesťané, kteří vzpomínají své martyry a nikoli jejich
katany, to vědí už dávno. Vědí to i Židé, kteří už přes půl
století dohledávají jména obětí holocaustu.
Nejenom zavraždění, ale i „pouze“ diskriminovaní a
perzekvovaní by neměli „do dějin odcházet zapomenuti“. Práce a
pořady typu tohoto dokumentu ve veřejnoprávních médiích plní
jeden z jejich úplně nejdůležitějších společenských úkolů. |
