|
|
 S každým postižením se lze poprat
Lidé, do jejichž života zasáhla nějaká pohroma, končívají
nejen zmrzačeni na vozíčku, ale také jsou postiženi vážnými
psychickými problémy. A nemusela je potkat jen tragická
nehoda: přiřazují se i nahromaděné problémy rodinné, profesní
či společenské, aby postiženého nebožáka změnily k nepoznání,
aby ochromily i jeho psychiku. Většina děl s takovýmto námětem
zdůrazňuje, nakolik je důležité osvojit si pozitivní myšlení –
jak zaslechneme hned v úvodu při kolektivním terapeutickém
sezení, malé změny vedou k velkým změnám. Přesně tak začíná i
norský snímek Kurz negativního myšlení, který v neděli 6.
prosince ve 22.30 uvede ČT2.
 Avšak
režisér Bard Breien, jenž tímto snímkem debutoval, se záhy
odklání jinam: obhajuje právo každého člověka (i toho
odkázaného na pojízdné křeslo) zastávat takové názory a
postoje, jaké vyhovují jeho rozpoložení. Pokud někdo svou
bezmoc utápí v sebedestruktivní agresivitě, neměl by být nucen
k revizi svých stanovisek ve jménu „pozitivního myšlení“. A
přesně v takové situaci se ocitá Geirr (Fridtjov Saheim),
jemuž se kdysi přihodil osudný úraz, po kterém částečně
ochrnul.
Převychovat jej přijede rovnou celá výprava tělesně
postižených i s terapeutkou. Jenže Geirr svou revoltou záhy
nakazí celé přítomné společenství. I ostatní ocení, když bez
vnucovaných pobídek a umravňování mohou vyjádřit své pocity.
Při bouřlivém mejdanu, kdy není nouze ani o alkohol, ani o
jointy, procházejí všichni takříkajíc znovuzrozením; rozbíjení
předmětů a následná demolice bytu uvolňuje nahromaděný
přetlak, jenž v každém hlodal.
Režisér zvolil tragikomickou polohu vyprávění, ale humorných
okamžiků, byť třeba cynických či morbidních, nalezneme málo.
Převážně těží z důsledků spontánní destrukce, nejprve slovní,
poté i skutkové, která jakoby vede k očištění mysli. Z tohoto
hlediska se Geirr nakonec jeví jako nejprozíravější terapeut.
Odhalil malou účinnost dosavadních metod, když způsoby navenek
drsnými rázem dosáhl řekněme změny náhledu.
Kurz negativního myšlení rozhodně nepředkládá sondu o zařazení
„mrzáků“ do většinové společnosti. Odehrává se ve zcela
uzavřeném téměř modelovém prostředí, kdy jednotlivé
protagonisty určitě nesužuje pocit nicotnosti či jakýchkoli
sociálních potíží. Odpovídá tomu i vzorové vybavení Geirrova
domu, v němž nechybí ani domácí výtah. Právě ten funguje jako
pomyslná spojnice se soukromím – tam lze odjet a skrýt se tak
před dotěrnou návštěvou, která narušuje ustálený pořádek.
Jan Jaroš, filmový publicista |
