|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Pánbůh jako člověk
Náboženství a náboženské chování lze definovat jako sdílenou
víru, praxi a prožitky týkající se nadpřirozených jevů. Vznik
náboženství vysvětlují dvě teorie: jedna ho chápe jako
vedlejší výtvor evoluce, druhá má za to, že náboženství má
adaptivní význam. V obou případech bychom měli mít nějakým
způsobem religiozitu v genech. A jestliže v genech, pak i ve
stavbě a funkci mozku. Což se dá současnými metodami ověřit
experimentálně.
Skupina amerických vědců nejprve určila tři psychologické
rozměry náboženské víry. Zjistila je z odpovědí na velký počet
jednoduchých výroků. Lidé se k nim vyjadřovali ve stupních od
„velmi nesouhlasím“ k „velmi souhlasím“.
První rozměr je subjektivně vnímaná míra angažovanosti Boha ve
světě. Příklady výroků: „Bůh se angažuje v mých záležitostech.
Bůh zakazuje zabíjet.“ Druhý rozměr je subjektivně vnímaná
Boží emotivita. Příklady výroků: „Bůh odpouští. Bůh chrání můj
život.“ Třetí rozměr je znalost náboženského učení a osobní
náboženské prožitky. Příklady výroků: „Ježíš je Syn boží.
Ďábel existuje.“
Funkční magnetická rezonance, metoda ukazující funkci mozku
v průběhu nějaké zátěže, ukázala, že činnost mozku
doprovázející „angažovanost Boží“ odpovídá aktivaci sítě,
jejíž činnost je podkladem mentalizace. To je systém
umožňující „číst“ duševní stavy druhých lidí. Mentalizace
umožňuje pochopit sdělovaný Boží záměr a vyřešit záporné emoce
plynoucí z případného poznání, že se Bůh o svět nestará. Jinak
řečeno: tento systém lidského mozku se k pojmu Bůh chová
stejně, jako by to byl člen lidské skupiny. Činnost mozku
doprovázející „emotivitu Boží“ odpovídá činnosti mentalizační
sítě a přidává k ní činnost kontrolující emotivitu vyššího
řádu. Například oblasti odpovídající na rozlišování emocí
v pozorované tváři nebo oblasti odpovídající na jazykově
sdělenou hrozbu.
Výroky reflektující Boží lásku uvedou do zvýšené činnosti
pravostrannou spodní čelní kůru, to je oblast, kterou uvádějí
do činnosti pozitivní emoce a potlačování smutku. Takže i
tento systém lidského mozku se k představě Boha chová, jako by
to byl člověk. Aktivace mozku při zátěži znalostí náboženské
doktríny a osobními náboženskými prožitky záleží na tom,
v jaké míře výroky uvádějí do činnosti představivost. Výroky
odpovídající doktríně uvádějí do činnosti mozkové oblasti,
které zpracovávají abstraktní jazykový obsah. Výroky
odpovídající osobní náboženské zkušenosti uvádějí do činnosti
mozkové oblasti aktivované zrakovými a pohybovými představami
založenými na vybavování záznamů z autobiografické paměti.
Takže znalost náboženské doktríny a osobní náboženské prožitky
aktivují stejné systémy jako znalost nenáboženských
skutečností a prožitků. Vypadá to, že náboženství není
vedlejší výtvor evoluce, ale evoluční adaptace. Pomáhalo větší
sevřenosti lidských skupin, a tím je posilovalo v soutěži o
zdroje s jinými skupinami. Američtí evangelikálové to
v současnosti dokazují stejně jako radikální islamisté. |
