Číslo 49 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s dirigentem a flétnistou.
Kasparem Zehnderem.

Nejslavnější opereta krále valčíků

Vídeň, od nepaměti domov mnohých národů, byla také ústředním evropským městem hudebního slohu nazývaného klasicismus – mimochodem tento název převzal anglofonní svět jako označení takzvané vážné hudby. Vedle toho žila metropole na Dunaji pochopitelně také taneční lidovou hudbou. Z obou větví si hudebníci 19. století vybrali třídobý takt – z jedné dvorní menuet, z druhé venkovský ländler – a proměnili ho v tanec nového století, který dostal název valčík.

Valčík se stal zlatým dolem především pro obchodně zdatné hudebníky tanečních parketů, ačkoli i mistři klasicismu, jakož i romantismu, psali valčíky s lehkostí a vtipem. Vedle toho působila v tanečním oboru celá plejáda zdatných kapelníků a skladatelů – Filip Fahrbach, Carl Michael Ziehrer nebo Karel Komzák patří k nejznámějším. Přiznáme-li jim, zcela oprávněně, opravdový talent, je otázkou, proč právě Johann Strauss syn byl nejúspěšnější.

Kořeny hudby a rodu

Potomek Franze Borgiase Strausse, nájemce zájezdní hospody U dobrého pastýře ve vídeňském Leopoldově, a Barbary rozené Dollmannové, dcery císařského kočího, Johann Strauss s přídomkem otec, se narodil v 14. března 1804 a zemřel 25. září 1849. Franz a Barbara měli celkem šest dětí: tři z nich zemřeli záhy po narození – Franz, Josefa a Antonie. Malého Johanna přivítaly na svět sestry Ernestina, tehdy čtyřletá, a také dvouletá Anička.

Ohlédneme-li se ještě dále do minulosti, nalézáme v dochovaném rodokmenu jméno dědečka Johanna Michaela Strausse, narozeného roku 1720 v uherském Ofenu, který přišel jako důstojnický sluha hraběte Rogendorfa do Vídně. Stalo se tak přibližně v roce 1750 a Strauss, pokřtěný Žid, už ve Vídni zůstal. Jedenáctého února 1762 se oženil s Rozálií Buschinovou, dcerou revírního hraběcího myslivce. Zemřel prý v chudobinci v roce 1800.

Traduje se, že valčík povnesli do nových výšin dva hudebníci bez většího vzdělání – Josef Lanner a jeho souputník Johann Strauss otec. Po společném začátku se rozešli, a to zrovna v době, kdy Strauss vstoupil do manželského svazku s Annou Streimovou, starší ze dvou dcer hostinského, v jehož lokále se hojně vyhrávalo. Stalo se tak v červenci roku 1825 a v říjnu přišel na svět prvorozený následník budoucího krále valčíku – Johann II. Posléze dostal bratra Josefa, sestry Annu a Terezii, pak přišel Ferdinand, který ale záhy zemřel, a nakonec Eduard.

A pak Johann Strauss otec, proslulý, vážený a obletovaný kapelník spojil svůj další život se svou vášnivou obdivovatelkou, účastnicí každého jeho vystoupení, modistkou Emilií Trampuschovou. Měl s ní sedm dětí. První dítě z jejich vztahu – chlapec, dostal také jméno Johann. Ale to je neoslavovaná kapitola v životě slavného valčíkového krále, již uzavřel až neblahý konec Johanna Strausse otce koncem září roku 1849. Právě tehdy pozvolna začínala oslnivá kariéra Strausse syna.

Tajemství úspěchu jednoho rodu

Johann Strauss otec měl oproti svým rivalům nevšední obchodní talent a řadu dalších dovedností pozdějších agentů, produkčních a manažerů. Hudebník zde překročil svou uměleckou podstatu a předstihl i svou dobu, neboť odhalil výhody účinné reklamy a neostýchal se využívat nových komerčních způsobů.

Sám si ogranizoval propagaci, zavedl pevné vstupné na svá představení, přibral na pomoc specialistu pro osvětlování a ohněstrůjce, kteří byli schopni zastat i hudební provoz. Zapojil i starší sestru Ernestinu, manželku hudebníka Karla Fuchse, rovněž člena orchestru.

V koncertování předbíhal mazaný kapelník své konkurenty zajímavým, i když ne zcela seriózním tahem. Během času si zjednal tolik hudebníků, aby z nich sestavil několik kapel, které současně vyhrávaly na několika místech Vídně. A Strauss objížděl kočárem jednotlivé sály – v každém z nich se chopil houslí (tedy své taktovky) a odehrál několik skladeb. Takto si počínal celou noc a vlastně po celý svůj koncertní život, kromě uměleckých turné do ciziny.

To ovšem praktikoval i jeho zaměstnavatel Josef Lanner a nepochybně spousta jejich předchůdců – vzpomeňme třeba na Mozartova současníka, ředitele Divadla na Vídeňce Emanuela Schikanedera, který kromě jiného využíval už jistě známého kolektivního komponování. Strauss taktiku děleného orchestru přivedl k dokonalosti a jeho syn ho předčil i v oboru zmíněného komponování – spolu s bratry napsali dohromady nejednu skladbu.

Velkým obchodním tahem Strausse otce byla také jeho prozíravá diplomacie vzhledem k císařskému dvoru; díky tomu dokonce získal vznešený čestný titul Hudební ředitel císařských královských dvorních plesů. Titul, který byl vytvořen právě pro otce Strausse, zůstal po jeho smrti čtrnáct let nepotvrzen, dokud Johann mladší nebyl vzat u císařského dvora na milost. Později ho obdržel také nejmladší z bratrů Straussových Eduard, který se ho roku 1901 vzdal. Tehdy také rozpustil kapelu a spálil celý archiv partitur s provozovacími poznámkami.

Cesta k vrcholu, bohatství a slávě

Johann Strauss mladší, nejslavnější a dodnes nejúspěšnější skladatel vídeňské zábavné hudby, se narodil 25. října roku 1825. Od mládí hrával na klavír, poté na housle, ale připravoval se na jiné povolání: studoval polytechniku, studia však nedokončil.

Ve své muzikantské profesi, prosazené vůlí matky proti výslovnému otcovu zákazu, vycházel samozřejmě z tradice založené otcem a Josefem Lannerem. Svou kapelnickou a zároveň i kompoziční činnost zahájil 15. října 1844 v tančírně u Dommayera – otec už tehdy žil, jak známo, s jinou ženou a Johann syn ho musel zastat jako živitel rodiny. Nakonec také v roce 1849 převzal osiřelý orchestr a pokračoval tam, kde otec skončil.

Nebyla to krátká, ba ani lehká cesta – její pjočátky spadají do doby otcovy největší slávy a poté do atmosféry porevoluční Vídně. Nicméně těžkosti pominuly a Johann se svými bratry Josefem a Eduardem pokračovali v uměleckém zdokonalování klasického vídeňského valčíku. Jejich hudba byla nadšeně přijímána nejen v tančírnách, ale i v programech symfonických koncertů.

Johann mladší fascinoval svými valčíky, polkami, čtverylkami a pochody nejen hlavní a rezidenční město habsburské monarchie, ale i celý svět více než půl století. A ještě přivedl taneční hudbu na koncertní pódium – mezi jeho hudební přátele patřili Johannes Brahms či Ferenz Liszt, jeho hudby si cenil jak Richard Wagner, tak Robert Schumann.

Třikrát ženatý valčíkový král Johann Strauss mladší věnoval svůj zájem i operetě – stvořil šestnáct scénických celků včetně operety operet Netopýr a pokusil se i o komickou operu Rytíř Pásmán. Napsal více než pět set instrumentálních kusů, z nichž nejvýše vystoupil valčík Na krásném modrém Dunaji. Bezdětný génius s mnoha podivínskými obavami uzavřel svou životní pouť naplněnou triumfy a poctami 3. června 1899 ve Vídni. Zemřel na zápal plic – necelé dva týdny předtím ještě dirigoval předehru operety Netopýr ve Dvorní opeře při jubilejním představení k 25. výročí vzniku díla.

Zrození operety operet

Netopýr, nejkrásnější, nejslavnější a nejhranější scénické dílo Johanna Strausse syna, mělo premiéru na Velikonoční neděli 5. dubna 1874 v Divadle na Vídeňce. Obecenstvo operetu přijalo s nadšením, ale kritika byla zdrženlivá. Koneckonců byla to Straussova třetí opereta, a přestože dvě předcházející byly rovněž publikem vřele přivítány, byly obě hodnoceny spíše jako příslib. Navíc bylo v době premiéry divadlo zavázáno angažováním italského souboru v čele s primadonou Adelinou Pattiovou, který hrál Verdiho operu Hernani. Na slávu si tedy Netopýr musel počkat, ale dočkal se jí ještě téhož roku, po srpnovém úspěšném provedení v Berlíně.

Příběh operety je neobyčejně spletitý. První verze textu s ústřední zápletkou pozdějšího Netopýra vznikla jako veselohra saského autora Rodericha Benedixe, který jí dal název Vězení. Byla hrána v Berlíně roku 1851. Odtud se dostala do Paříže: francouzskou verzi příběhu sepsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy a přejmenovali ji pro pařížské Divadlo královského paláce jako Le réveillon. O hudební část frašky se zpěvy se postaral kapelník divadla, a to tak, že dle tradice využil vedle své invence jakékoliv hotové hudby – i Rossiniho.

V Paříži se ale tento vaudeville, uvedený v září roku 1872, velkého úspěchu nedočkal a je s podivem, že divadelní agent a vydavatel Gustav Léwy usiloval o provedení hry ve Vídni. Le réveillon znamená půlnoční slavnost, která probíhá buď o Vánocích, nebo poslední den v roce – pak dostává výraz upřesnění buď jako „vánoční“, nebo „novoroční“ či „svatého Silvestra“. Vánoční Vídeň ale pěstuje zcela jiné zvyky než bujaré karnevalové maskované zábavy. Přesto Divadlo na Vídeňce koupilo práva k provozování kusu v němčině, ale vzápětí se frašky zbavilo kvůli předpokládaným problémům s autorskými právy a lstivě ji přenechalo konkurenci – Carlovu divadlu.

Zde ho do němčiny převedl divadelní překladatel Carl Haffner. A nastal opět zvrat, neboť Gustav Léwy, mimochodem Straussův spolužák z polytechniky, umluvil vedení Divadla na Vídeňce, aby Le réveillon nechalo upravit jako libreto k Straussově operetě. Práce se chopil kapelník divadla Richard Genée a stal se zázrak. Přibylo postav, z kostýmu modrého ptáka se stala maska netopýra, změnila se doba konání příběhu a v novém prostředí tanečního parketu masopustní zábavy dostal skladatel vděčnou inspiraci pro svou nevyčerpatelnou – zejména valčíkovou – invenci.

Premiéra se konala pod názvem Doktor Netopýr a zbývá podotknout, že provozovací práva zajišťovala divadelní agentura Gustava Lewyho. Ten se ale dočkal v Paříži nesouhlasu s provedením od autorů Le réveillonu, a tak přišla další peripetie. Pro provedení v Paříži dostala hudba z Netopýra sloučená s novými hudebními částmi další operety Calliostro ve Vídni nový a naprosto odlišný text autorů Viktora Wildera a Alfreda Delacoura a název Cikánka. A když pominul protest z Paříže, ozvali se – neúspěšně – zase zmínění libretisté proti uvádění překladu původní verze Netopýra pod názvem La Chauve-Souris ve Francii.

Příběh operety operet Johanna Strausse ožívá s každou premiérou znovu a znovu. Zatím naposledy na scéně Národního divadla Brno v nastudování dirigenta Kaspara Zehndera a v režii Ondřeje Havelky.

Rafael Brom, redaktor ČRo 3 – Vltava