|
|
Klopýtání přes balvany dobrých úmyslů
Apel, který sotvakdo uslyší – tak se dá shrnout film Jan Hus –
mše za tři mrtvé duše. Natočil ho scenárista, dramatik,
divadelní režisér a dramaturg Miroslav Bambušek jako filmovou
reflexi o smyslu osobní lidské oběti pro politické cíle.
 Tématem
jsou osudy tří dnes už pozapomenutých mužů, kteří inspirováni
vzorem Jana Palacha byli ochotni obětovat v boji proti
bezpráví vlastní život: Angličana Bamforda, Němce Brüsewitze a
Poláka Siwiece. Jejich příběhy jsou propojeny osobností Jana
Husa (je tu i zosobněn), z jehož textů ve filmu zaznívají
citáty připomínající význam důsledného konání a osobní oběti.
Po stopách hrdinů se vydávají současní pátrači. Barnforda
„hledá“ bezdomovec, Brüsewitze novinář, k Siwiecovi se vrací
historik. Závažné téma i poselství filmu jsou však hluboko
ukryty v téměř nečitelné formě sdělení. V šerosvitných
prostorách i temném exteriéru se potácejí nezřetelné postavy a
pronášejí velká slova. Dění na plátně je nepřehledné, obraz,
do jehož pochmurně tmavých zákoutí se sotva daří proniknout,
se chvěje. Působí to spíš neprofesionálně než sofistikovaně.
Neadekvátní forma odsouvá tento filmový experiment se závažným
sdělením v nejlepším případě do nepočetných diskusních kroužků
amatérských filmových filozofů.
Dobré úmysly a bohulibý záběr nechybí ani Pamětnici scenáristy
Tomáše Magnuska a režiséra Vlado Štancela: Autor (učitel,
spisovatel a iniciátor charitativních projektů) chtěl dát
příležitost staré gardě českých herců, připomenout jejich
umění a nabídnout je divákům. Sepsal tedy příběh o schůzce
abiturientů gymnázia po šedesáti letech (vzpomeňme na Hubačovy
výtečné Nezralé maliny!), na níž jedna z hrdinek chce zjistit,
kdo udal estébákům její rodinu. Pátrání jde do ztracena,
schůzka se nevydaří. Chatrně spíchnutý děj se marně snaží
zaujmout, nefungují ani vedlejší motivy (krotká satira na
současnou korupci, líčení bezohlednosti mladé generace, jež
své předky obírá o důchod, cikáňata pronásledující starce).
Sled amatérsky natočených scén, banální dialogy – a hlavně
smutné defilé vzácných hereckých osobností: Libuše Švormová,
Květa Fialová, Zita Kabátová, Antonie Hegerlíková, Jan
Skopeček, Lubomír Lipský či Stanislav Zindulka ani při
nejlepší vůli nedokážou „uhrát“ prázdné dialogy či překrýt
diletantství neherců (včetně scenáristy v jedné z hlavních
rolí). Důstojný realizační prostor jim tento film, byť dobře
míněný, neposkytl.
Agáta Pilátová, publicistka |
