|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Komunistické ideje přecházejí v ostnatou hmotu
Téma pádu Berlínské zdi nevynechalo snad žádné naše
důležitější médium, tím méně Český rozhlas. Z řady pořadů bych
rád zmínil dva, které odezněly v neděli před výročím a jsou
charakteristické pro oba póly rozhlasové tvůrčí práce –
slovesně-umělecký a publicisticko-zpravodajský. Navíc jsou
typické i pro příslušné stanice.
Ten první vysílala Vltava už před polednem. Šlo o črtu Tři
roky po pádu zdi... z knihy nositele Nobelovy ceny (2002) a
čerstvého osmdesátníka Imreho Kertésze Někdo jiný v překladu a
úpravě Anny Valentové. Kratičký příběh slavného spisovatele,
pozvaného do Lipska k veřejnému předčítání, vyzníval sice jako
autentická vzpomínka na tragikomický zážitek, ale právě tak
mohlo jít o čistě fabulovanou, v takzvané ich formě vyprávěnou
prózu. Tipnul bych si od každého trochu, jak už to
v literatuře často bývá – život zpravidla nepíše tak trefné
pointy.
Starý pán se z místa svého pohostinného ubytování vydá na
procházku (čtení má až večer), zpět se nechá zavézt taxíkem,
ale co to? Klíč k brance nepasuje! Je ošklivé počasí, víkend,
nikde ani živáčka. Od této chvíle se začne odvíjet řada
absurdních situací, pro které se u nás kdysi vžilo slovo
„kafkárna“. První kolemjdoucí Němec není schopen nebo ochoten
říci mu, v jaké ulici se nachází; když pak autor zjistí, že
hledaný dům je prostě přes ulici, zastane na jeho schodišti
jakéhosi řvoucího šílence. Dům spisovatelů je jinak prázdný –
je neděle.
Na rozdíl od příběhů Franze Kafky se zde nakonec vše přirozeně
vysvětlí (například řvoucí muž je hostující profesor, který
byl kdysi vyhozen z lipské univerzity, žil v exilu a myslí si,
že je opět zavřen), ale podstatný je stav myšlení hrdiny i
posluchače. Veškeré nestandardní situace chápe zcela přirozeně
na pozadí zkušeností z celoživotního pobytu na odvrácené
straně železné opony. Troufnu si tvrdit, že konzumenti tohoto
díla, kteří s autorem tuto zkušenost nesdílejí, nemohou
rozkošnou črtu plně procítit a vychutnat. Tím spíš, že je
báječně interpretována Rudolfem Pellarem a zcela v duchu
předlohy režírována Dimitrijem Dudíkem. Závěr korunuje dílo:
spisovatel přejíždí k dalšímu čtení do Mnichova, a ejhle:
najednou se cítí doma. Ne snad, že by tam předtím kdy pobýval,
ale jelikož v prostoru před bývalou železnou oponou je vše
prostě normální, ozvěny totality už nejsou čerstvé.
Večer ve své hlavní zpravodajské relaci vysílal Český rozhlas
6 jako nástupce Svobodné Evropy besedu pamětníků moderovanou
Lídou Rakušanovou. Konkrétní vzpomínky podněcovaly k obecným
úvahám. V žádném státě na světě neobstály komunistické ideje
bez materializace do podoby vězení. Zdi, ploty a ostnaté dráty
nebyly a nejsou nikdy namířeny proti vnějším nepřátelům, ale
proti vlastnímu obyvatelstvu. Naopak do komunistických rájů je
každému cesta zcela otevřena.
Mediálně je druhá polovina 20. století všeobecně chápána jako
doba televize. Z hlediska boje proti komunistické totalitě byl
ale rozhlas médiem nejdůležitějším, televize si prakticky ani
neškrtla. Jistě, někde se daly chytat německé nebo rakouské
televizní stanice, ale to je zcela nesrovnatelné s vlivem
vysílání Hlasu Ameriky, BBC a RFE, zvláště v posledních dvou
letech, kdy už nebyla rušena. Nechci nijak podceňovat letitou
práci všech redaktorů „Svobodky“, ale z hlediska pozvedání
morálky domácího obyvatelstva bylo vrcholem prosté čtení
signatářů petic roku 1989. V nedělním večeru to sice
nezaznělo, ale znám konkrétní případy, kdy nejenom za podpis
petice za propuštění Václava Havla z vězení, ale dokonce i za
podpis letních Několika vět byli lidé v Praze vyhozeni ze
zaměstnání. Jistě, signatářů bylo stále relativně málo, ale:
Verba movent, exempla trahunt. |
