|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
Před čtyřiceti lety
Mnoho z mých přátel se rozhodlo dát přednost emigraci. Do
ciziny jen z naší redakce Literárek odešlo hned po okupaci
šest kolegů, v Británii zůstal i Igor Hájek, s nímž jsem
poslouchával v Londýně pražský rozhlas.
Jakkoliv ještě většina z politiků, kteří si získali během jara
důvěru a oblibu, dosud zůstávala ve svých funkcích a těšila se
podpoře občanů, vnímal jsem, jak se ovzduší v zemi den ze dne
pomaličku mění, a nedělal jsem si iluze, že něco ten pohyb
zastaví. Stotisícová armáda totalitní velmoci jistě nevtrhla
do naší země proto, aby pomáhala budovat demokratický režim.
Přítel Saša Kliment připomněl, jak jeho otec Rus říkával:
„Rusové nemají ve zvyku pospíchat.“ A sám dodal: „Čas je tam
nečleněný jako krajina.“ Čas v dějinách pracoval spíš pro ně.
Když Kutuzov bojoval s Napoleonem, nespěchal, čekal, až se
Napoleonova armáda sama rozloží. A jak dopadl Hitler, který
věřil, že se dá Rusko rychle přemoct?
Nemohli jsme také pochybovat, že ti, kdo drželi donedávna moc
a cítili se během jara ohroženi, museli po okupaci ožít; bylo
jen otázkou, jak brzy se k moci znovu vrátí.
Spolu s přáteli jsme uvažovali o tom, co se dá ještě
zachránit. Ludvík Vaculík tvrdil, že musíme podporovat vládu,
dokud bude vůbec ochotná nám naslouchat, já pochyboval o tom,
že by jí naše podpora přišla příliš vhod, natož že by jí vůbec
mohla pomoci.
Ale názor, že to nesmíme vzdát, mezi přáteli a kolegy
převládal.
Posledního října (iniciátorem byl Pavel Kohout) jsme se sešli
v Klubu spisovatelů a pod hlavičkou Pražští spisovatelé (po
mnoha vášnivých projevech a připomínkách) jsme přijali
prohlášení, v němž jsme oznamovali, že se hlásíme k polednové
politice, která zvolila „cestu demokracie na bázi socialismu“,
a protestovali jsme proti tomu, že toto období bylo označováno
jako nástup kontrarevoluce. Prohlášení varovalo před politikou
kompromisů. „Skutečná tragédie Československa by nastala
tehdy, kdyby kompromisy pohltily vlastní smysl našeho zápasu,
kdyby z demokratizačního procesu zbyl pouhý název.“ Text
upozorňoval, že už opět začíná pracovat cenzura, že
z vedoucích funkcí odcházejí lidé, kteří si získali důvěru
občanů, a nahrazují je ti, „kdo ztratili mravní kredit“, že
chystaná ekonomická reforma neprobíhá. Je nepřijatelné „smířit
se s myšlenkou, že pobyt cizích vojsk u nás byl legalizován
bez časového omezení“. Znovu se obnovuje kabinetní politika,
„roste zklamání, nedůvěra a strach... Pokud jde o nás
spisovatele, jsme rozhodnuti učinit vše na podporu politiky,
která povede nikoli ke zdánlivému, ale skutečnému překonání
dnešní situace, a tím i k dalšímu rozvoji toho, čemu jsme si
zvykli říkat socialismus s lidskou tváří. Nejsme však a nikdy
nebudeme ochotni přiznávat zločiny, kterých jsme se
nedopustili, nebo děkovat za pomoc, která není než křivdou.“
(O slovo křivda, nemýlí-li mě paměť, se vedl spor, ale slovo
agrese se v dané situaci zdálo příliš silné.)
Prohlášení se na závěr pateticky hlásilo k Janu Husovi.
„Připomínáme, že pokud někdo po řadu století uchovává českému
národu páteř a uchraňuje ho před zmarem, pak právě onen muž,
jenž dokázal říci: Neodvolám.“
Text jsme otiskli v prvním čísle Listů; v témže čísle si
čtenáři mohli přečíst méně výmluvnou, zato jedovatě ironickou
konkrétní báseň Václava Havla:
PROHLAŠUJEME!
ŽÁDÁME!
STOJÍME!
NEPOLEVÍME!
VYZÝVÁME!
SLIBUJEME!
NEZRADÍME!
ODMÍTÁME!
NEDOPUSTÍME!
ZAMÍTÁME!
ODSUZUJEME!
VYDRŽÍME!
NEZKLAMEME!
NEUSTOUPÍME!
NEPŘIJMEME!
Hm… |
