|
|
 Médea
v irské bažině
V Činoherním klubu mají rádi moderní irskou dramatiku. Nelze
se divit. Irové vědí, co je to drama. Nepletou si je
s teatralizací epických příběhů ani s lyrickou evokací nálad.
Jejich hry jsou plné patetických vášní, rázných činů, napětí;
a v lidských duších odkrývají hodně temné kouty. K
jednomu titulu od Syngeho a dvěma od McDonagha přidalo nyní
toto pražské divadlo do svého repertoáru hru U kočičí bažiny.
Na rozdíl od výše zmíněných dramatiků jde ovšem jeho autorce
Marině Carr zřejmě o „dramatičnost“ víc než o sdělení samo.
Hrůzný čin antické Medey, jenž je totožný se závěrečným činem
protagonistky jejího dramatu Hester Swanové, se snaží autorka
převést do současnosti s pomocí bohatší motivace. Vražda
vlastního dítěte není pouze Hestřinou pomstou na muži, který
si bere jinou ženu, ale zoufalý akt, jenž má zachránit její
sedmiletou dceru před stejným zklamáním, jež kdysi zažila
sama, když ji ve stejném věku opustila její matka. Proč tak
Hestřina matka učinila, není ale zřejmé, a nejvýznamnější
motivace Hestřiných (zlo)činů, sehrávající roli i při její
vraždě bratra, se tak ocitá v mlze.
Autorka si libuje v náznacích a víceznačných symbolech. Z
většiny těchto prostředků se naštěstí inscenátorům podařilo
setřít pachuť literárního konstruktu. A to díky konkrétnosti a
určitosti režie Martina Čičváka i díky výkonům interpretů.
V první řadě Veroniky Žilkové. Její Hester není hysterka, ale
racionální žena zahnaná do kouta nejen svými city, ale také
změnou existenčních podmínek, kterou jí zrada jejího partnera
Kilbride přináší.
Herečka obdařila Hester i jistým nadhledem, ironií a humorem,
tedy kvalitami, jimiž se režisér snaží obohatit i
charakterizaci dalších postav, a učinit tak celý morytát
věrohodnějším. Daří se mu to zvlášť v případě Kilbridovy
matky, z níž učinila Gabriela Vránová přesný portrét ordinérní
prostřednosti, a faráře Wilowa, který je díky Stanislavu
Zindulkovi pěknou etudou stařeckého mimoňství. Kilbride je
v podání Matěje Dadáka rozměklou amébou, jíž se zachtělo
„místa nahoře“. Jeho nastávajícímu bezskurpulóznímu tchánovi
naopak Vladimír Kratina dává sympatický rys přímočaré
drsnosti.
Drama Mariny Carr sice nedosahuje té kvality, jež je vlastní
hrám dalších dvou Irů, uváděným v Činoherním klubu, ale díky
režii, hercům a v neposlední řadě i díky působivé scénické
hudbě Petra Kofroně je oděno do přitažlivého inscenačního
hávu.
Bronislav Pražan |
