|
|
 František
Koukolík,
neuropatolog a esejista
Vážíme si toho, že jste pro čtenáře Týdeníku Rozhlas začal
psát sloupky do rubriky Zkraje týdne. Překročit hranici mezi
dikcí vědce a obecně přístupným publicistickým stylem je dáno
jen nemnoha odborníkům – ke škodě široké veřejnosti. Kdy jste
v sobě tuto schopnost objevil?
Spíš než vědec jsem lékař, patolog a neuropatolog
diagnostikující lidská onemocnění. Píši-li vědecké práce, mají
blíže k praxi, k technologii: „Naše zkušenosti s chorobou XY
vypadají takto…“ Zpočátku, to bylo v roce 1986, jsem vůbec
nevěřil, že dokážu napsat něco srozumitelného pro lidi
nemluvící doktorskou, nadto neuropatologickou hantýrkou. Ivan
Šetlík, můj starší, nedávno zesnulý přítel, přírodovědec, mne
požádal, zda bych pro časopis Vesmír nenapsal článek o
Alzheimerově nemoci. Zkusil jsem to. Psaní článku pro
veřejnost bylo podstatně namáhavější než psaní vědecké práce.
V redakci Vesmíru jsem poznal pana Ivo Budila. Zeptal se mne,
zda bych pro ně nepsal krátké sloupečky. Začala perná práce.
Převést něco z vědečtiny do češtiny nebylo a není snadné.
Po slovu psaném přišla další výzva – rozhlasové pořady. Byl to
myslím rovněž Ivo Budil, kdo vás spřátelil s rozhlasovým
mikrofonem.
Panu Budilovi, který nás nedávno opustil, a dalším, například
pánům Kleiblovi a Štěrbovi, asi nebudu nikdy dost vděčný za
všechno, co mne naučili. Obdivoval jsem jejich trpělivost
s amatérem.
Jaký je podle vás rozdíl v označení „popularizátor vědy“ a
„vědecký esejista“, za kterého se považujete?
Klasická popularizace byla velkou dovedností. Pokoušela se
převést vědecké a technické texty do podoby srozumitelné
lidem, kteří vědci ani techniky nejsou. Často šlo o
vysokoškolské učebnice zjednodušené na středoškolskou úroveň.
Cílem bylo seznámit, probudit zájem, informovat a třeba i
získávat dorost. Vědecká esejistika se snaží jít o krok dál.
Pokouší se najít přesah a smysl objevených skutečností a
souvislostí. Například k čemu mohou být dobré, jaká jsou
rizika, jak souvisí s jinými objevy, jaké jsou mezioborové
souvislosti, jak přispívají „consilienci“ neboli vnitřní
souvislosti všech větví lidského poznávání. Jinak řečeno:
pokusit se v hromadách poznatků vyhmátnout špetku moudrosti.
Kde je hranice mezi informováním o vědě a propagandou?
V roce 1939 ji popsali pracovníci newyorského Institutu pro
analýzu propagandy: „Propaganda se obecně chápe jako názor
vyjadřovaný za účelem ovlivňování akcí jednotlivců i skupin...
Tím se propaganda zásadně liší od vědecké analýzy.
Propagandista se snaží ,něco prosadit', dobrého, nebo
špatného. Vědec se nic prosadit nesnaží. Svůj život věnuje
objevování nových fakt a principů. O pečlivé zkoumání a
kritiku jde propagandistovi jen vzácně. Jeho zájmem je spustit
nějaký druh akce. Vědec naopak chce vždy co nejpečlivější
zkoumání a kritiku svých fakt a myšlenek, je na ně připraven.
Věda z kritiky roste, nebezpečnou propagandu kritika rozloží.“
Jak pokročila naše znalost o mozku od chvíle, kdy jste tomuto
tématu věnoval první knížku?
Zásadně, ve všech rovinách zkoumání – od molekulární
k sociální. Odhaduji, že poločas informace je v mnoha vědách o
mozku tříletý až pětiletý. Po této době je tedy polovina
informací více nebo méně zastaralá. První knížku o mozku pro
veřejnost jsem vydal v roce 1996. Řekl bych, že z ní zůstaly
„souřadnice“, vnitřní struktura, výstavba. Fakta a souvislosti
se změnily.
Výsledkem vaší nedávné spolupráce s moderátorem Robertem
Tamchynou v cyklu Českého rozhlasu Leonardo Vstupte! je kniha
Jak si lidé hrají, kterou vydal Radioservis. Jednou z jejích
klíčových tezí je polemika s rozšířenou představou, že člověk
je „homo economicus“, tedy že se chová racionálně,
předvídatelně, vypočitatelně. Co neviditelná ruka trhu, která
vše vyřeší? Takhle ten kapitalismus nevybudujeme...
 Experimenty
i zkušenost dokazují, že „homo economicus“ je stejný mýtus
jako neviditelná ruka trhu. Kdo jen trochu sledoval vývoj
současné finanční a ekonomické krize, ví, že nic neviditelného
nepůsobilo. Působili živí lidé a jejich skupiny, při troše
dobré vůle velmi viditelní. Představa akademických ekonomů, že
ekonomický systém je něco podobně objektivního jako systém
fyzikální, je mylná. Lidé nejsou atomy. Takzvaných Nobelových
cen za ekonomii byly uděleny desítky. V jakém stavu je
globální finanční a ekonomický systém, ví každý, kdo čte fakta
a souvislosti, nikoli jejich vysvětlování. Pokud bychom tento
vztah mezi oceněním a vědeckou disciplínou aplikovali na
medicínu a fyziologii, respektive fyziku, byly by důsledkem
cyklické epidemie moru, nebo by kolísala gravitace.
Neviditelný zřejmě byl americký finančník Bernard Madoff.
Podařilo se mu primitivním způsobem, jemuž se u nás říká
letadlo, zpronevěřit přibližně šedesát pět miliard dolarů, což
jsou při dnešních cenách asi dva tisíce tun zlata Poslední
zpráva kontrolní skupiny vyvracející jakákoli podezření měla
víc než tisíc stran. V interview, které Madoff poskytl již
z vězení, pravil, že ve chvílích, v nichž očekával, že se na
jeho podvody přijde během hodin, býval nejpřekvapenějším
člověkem právě proto, že se to nestalo. Je tak drzý, nebo tak
vtipný? A jako u nás: „Peníze se ztratily.“ Ekvivalent dvou
tisíc tun zlata ne a ne najít. Madoff není úchylka, je to
sociální a psychologické jádro horší stránky systému.
Kapitalismus je abstrakce: existuje větší počet vzájemně
značně odlišných kapitalismů od kapitalismu banánových
republik přes kapitalismus český, protikladné kapitalistické
představy amerických demokratů a republikánů, nejméně tři
kapitalismy ruské až k vysoce úspěšnému kapitalismu vedenému
čínskou komunistickou stranou.
Milan Pokorný
Snímky Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 1. 12. |
