|
|
 Ivan
Němec, publicista
Obraz politiky v kruté grotesce
Hra Václava Havla Spiklenci má divný osud. Tato politická
alegorie o intrikujících politicích usilujících o moc vznikla
na samém počátku sedmdesátých let a její téma ovlivnila zřejmě
autorova touha vyrovnat se s politickými proměnami, které
přineslo takzvané Pražské jaro 1968. Hru však autor
nedokončil; považoval ji za nezdařilou, což dokládají i jeho
slova, která čteme v programu chebského divadla, kde měli
Havlovi Spiklenci premiéru v roce 2008. Podle nich je to „hra
přespekulovaná, neživotná, bez švihu, bez krve“.
S postupujícími léty se však dramatik se svou hrou zřejmě
smířil a vyslovil souhlas s jejím uvedením. Poprvé ji
inscenovalo Divadlo Na tahu roku 1992 v režii Andreje Kroba,
pak se jejího předčítání ujali přední divadelní umělci v
Knihovně Václava Havla (2007) a nakonec přišla na řadu zmíněná
profesionální scéna Západočeského divadla. V Českém rozhlase
zazněli Spiklenci poprvé na stanici Vltava 14. listopadu – tři
dny před 20. výročím listopadového převratu – v úpravě a
nastudování Andreje Kroba.
Hra vypráví o blíže neurčené zemi, v níž se po nedávném
svrhnutí krutého diktátora Olaha začíná slibně rozvíjet
demokracie. Nejvyšší představitelé nového státu, k nimž patří
například náčelník policie, vrchní velitel armády, generální
prokurátor a podobné politické celebrity, se však začnou
obávat o osud dosud křehkého demokratického uspořádání, a
proto na jeho podporu založí Revoluční radu na obranu země. Se
vznikem této skupiny se však začne rodit i její rozpad, neboť
mezi jejími příslušníky vypukne mocenský boj o vedení a
rozdělení jednotlivých funkcí. Jedna pleticha střídá druhou,
pečou se pomluvy, jeden na druhého vytahuje starou špínu a za
slíbenou protislužbu se nabízejí významné posty; vysoce
aktivní členka skupiny, vdova po revolucionáři Helga,
zužitkovává své typické ženské zbraně, z nichž ta nejúčinnější
– „milostná honička“ – na pány neomylně zabírá. Pikle se vrší,
nenávist se pilně přikrmuje. Když ani nové zákony zakazující
shromažďování, cestování a poslouchání cizího rozhlasu nezbaví
spiklence obav o budoucí dobro země, sjednotí se v názoru, že
svržený diktátor Olah je „jediný člověk, který existuje, aby
udělal pořádek“, a v plamenném projevu jeho návrat zdůvodní
tím, že by to byla „špatná revoluce, kdyby se nedokázala
vyrovnat se svými omyly“.
Hra Václava Havla, které nechybí mnoho do čtyřicítky, udivuje
mnohými aktuálními odrazy přítomnosti a vyvolává naivní
otázku, jak je možné, že autor již tenkrát věděl, co se bude
dít v naší politice dnes. Obávám se však, že k popularizaci
této málo hrané černé grotesky rozhlasové uvedení příliš
neprospělo. Rozhlasová úprava režiséra Andreje Kroba spočívala
hlavně v tom, že v roli Komentátora předčítal před každým
obrazem scénické poznámky, jimiž posluchače seznamoval
s prostředím a jevištní dekorací, s jednajícími postavami a
jejich vztahy. Podobně pak vstupoval i do průběhu některých
výstupů a přibližoval dění, které autor předepsal pro
divadelní scénu. Spočívá-li půvab Krobova neprofesionálního
Divadla Na tahu v jisté syrovosti, pak v rozhlasové práci bych
naopak očekával daleko přesnější a bohatší využití výrazových
prostředků. Bylo však zřejmé, že právě k působivější
plastičnosti hereckých výkonů i k vytvoření celkové atmosféry
inscenace chyběla jak režisérovi, tak některým aktérům větší
rozhlasová zkušenost. |
