Číslo 1 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvákem, hercem a režisérem.
Ondřejem Havelkou.

Ženeva rozhlasová a protestantská

Sady talířů pro satelitní spojení, jimiž jsou pokryty ploché střechy, dávají tušit, že skleněné budovy usazené uprostřed zeleně mají svou jedinečnost. Technické zařízení vzbuzuje respekt – však také patří Evropské vysílací unii, která sdružuje desítky veřejnoprávních rozhlasů a televizí.
Jinak se areál podobá mnohým jiným v Ženevě, sídelním městě mezinárodních organizací a institucí. V programu pracovního zasedání je právě přestávka, a tak je možné na chvíli vyměnit prostředí konferenčního sálu za čerstvý vzduch. Okolní staré stromy jsou krásně zbarveny. Město, francouzsky hovořící výspa Švýcarska obklopená Francií, má ve své scenérii v dálce v mlžném oparu také nádherné hory. Blízkost nejvyššího, stále bílého vrcholu Alp, který se pár desítek kilometrů odsud nad Chamonix na švýcarsko-italsko-francouzském pomezí strmě tyčí do bezmála pětikilometrové výšky, se však na počasí zrovna nijak neprojevuje. I pozdní podzim je teplý.
Ženevy jsou nejméně tři – tato směrem k letišti, do které se jede trolejbusem mírně do kopce a v níž se rozkládají parky s honosnými budovami i moderními správními komplexy, z nichž ten největší patří OSN. Ta druhá Ženeva souvisí s nedozírným klidným modrým jezerem – plachetnice a čluny, pokřikující racci a daleký obzor, i nábřeží s drahými hotely, auty ucpaný hlavní most přes začínající řeku a třpytivě bílý, silný, úzký a neuvěřitelně vysoký proud vody stříkající přímo z hladiny a patřící na pohlednicích k Ženevskému jezeru skoro stejně neoddělitelně jako „eiffelovka“ k Paříži nebo admirál Nelson na vysokém podstavci k londýnskému náměstí Trafalgar Square. A ta třetí? Ženeva starobylá, poctivě švýcarská, ale i hodně francouzská, s významnými budovami a uličkami, s tramvajemi na ulici plné drahých obchodů a s divadlem pod návrším, kde zrovna večer hrají za přispění ruských sólistů Weberova Čarostřelce. Ženeva se Zdí reformátorů, monumentálním pomníkem protestantismu v blízkém parku.

Rok Jana Kalvína

Rok 2009 byl rokem pětistého výročí narození Jeana Calvina, jednoho z nejvýznamnějších mužů, kteří pootočili směr církevních dějin. Ženevského kazatele, výraznou historickou postavu, zná asi každý evangelík – ti v Česku jako Jana Kalvína. Spolu s dalšími postavami je vytesán v nadživotní velikosti. Obrovité reliéfy, jakkoli by svými dimenzemi mohly připomínat kult osobnosti, mají však jiného ducha – jde o památku na spravedlivé lidi, o poctu dobré věci evangelia. Sebevědomí Švýcarů, kteří se nemusejí zabývat komplexem menšiny v katolickém prostředí jako jiné národy, je zdravé.
Kalvín, francouzský humanista, prchal jako mladý z Paříže, když mu hrozilo zatčení za účast na reformním projevu rektora univerzity. Záhy svůj život definitivně proměnil – oprostil se od minulosti a obrátil se plně k nové službě. Už roku 1535 – v reakci na zprávy o vyvražďování valdenských v Provenci – napsal králi otevřený dopis, v němž hájil nové učení. V Ženevě se zastavil při svých cestách po významných knihovnách. Ačkoli to neplánoval, přiměli ho nakonec, aby se tam jako kazatel ujal díla církevní obnovy. Zůstal dva roky a po vynucené přestávce – strávené v tehdy německém Štrasburku správou sboru francouzských utečenců – pak působil v Ženevě znovu, celé čtvrtstoletí. Už po zbytek života. Městské republice vtiskl svůj vliv rozhodujícím způsobem.
Zákoutí vlastního jádra Ženevy mají dosud své „švýcarské“ kouzlo. Všude květiny a velké vlajky, na každém malém náměstíčku zurčící kašna ze zašlých dob. Auta tu skoro nejezdí, protože se sem nevejdou. Kalvína připomíná právě zde muzeum v rozlehlé historické budově fary u reformované katedrály, hlavního městského kostela přestavěného v letech 1552 až 1556 podle vzoru Panteonu v Římě.

Metropole protestantismu i ekumenické ústředí

Pouhá milost, pouhá víra, pouhé Písmo – a pouhý Kristus. Reformace, která definitivně od šestnáctého století mění tvář evropského křesťanství, těmito slovy, vyčtenými z Bible, vyjadřuje přesvědčení, že ke spasení není třeba zásluhy dobrých skutků. Reformace patnáctého a šestnáctého století, vnitřní církevní obnova, je dobou duchovního zápasu a teologického řešení vleklé krize středověké církve a zbožnosti. Reformace, to je obecná přístupnost Bible a srozumitelný jazyk v bohoslužbě, nové pojetí kněžství a svátostí i svoboda vyznání a svědomí. Reformace, to je novověk, včetně podnětů pro rozvoj vzdělanosti a podnikání a tedy důsledků v uspořádání a prosperitě společnosti. Muzejní expozice je moderní, názorná a naučná. Luterská německá reformace je však odsud překvapivě jakoby daleko a o české – o Husovi, Jednotě bratrské a Komenském – se tu zřejmě neví.
Kalvín zemřel jako pětapadesátiletý v roce 1564. Ze Ženevy se učení reformované církve i s jejím zhudebněním žalmů šířilo do okolních zemí, s Johnem Knoxem přišlo do Skotska, z britských ostrovů se s puritány dostalo při osidlování nového světadílu do Severní Ameriky… Ženeva je chápána jako hlavní město reformace – a není tedy divu, že mezi organizacemi a institucemi, které zde sídlí, jsou v zajímavé moderní budově jak Světová rada církví, tak Konference evropských církví. Ta od roku 1959 jako ekumenické společenství téměř půldruhé stovky luterských, reformovaných, anglikánských, metodistických, baptistických, starokatolických a letničních i pravoslavných církví reprezentuje přibližnou nekatolickou půlku v polovině miliardy obyvatel našeho kontinentu.

Miliony posluchačů

Světu už nevládnou církevní hodnostáři a ani civilnější nekatolické církve nemají tak velké publikum, jaké by si přály. Značný prostor v mysli člověka dnes obsadila média. Kolik milionů lidí oslovují ta veřejnoprávní, sdružená v Evropské vysílací unii, v EBU? Týdně je to na 650 milionů diváků a posluchačů a říká se, že rozhlasový koncertní záznam může najít odezvu až u dvou milionů z nich. I to je pěkné číslo, když si představíme, že jde o program s českou hudbou, třeba dokonce o světu neznámou operu Hry o Marii od Martinů, jako teď na podzim z Národního divadla... Přítomnost na zasedání EBU v Ženevě jednoznačně a konkrétně i na takovýchto příkladech připomíná, že Český rozhlas je jejím prostřednictvím součástí silného společenství veřejnoprávních rozhlasů, s nimiž má ve velké mezinárodní organizaci nejen fórum pro výměnu informací, ale i zázemí a koordinační platformu.
Konkrétním příkladem, vždy citovaným, je mezinárodní hudební výměna Eurorádia, z jejíž nabídky na stanici Vltava po celý rok průběžně vybíráme, ale také do ní sami desítkami programů přispíváme. Zasedání pokračuje, právě se hovoří o tomto tématu. „EBU zprostředkovává výměnu více než tří tisíc koncertů ročně, z toho asi šestinu tvoří popová hudba,“ říká šéf Eurorádia Pierre-Yves Tribolet. Například ve vysílání britského rozhlasu BBC podle něj pochází více než třicet procent z nabídky EBU. „Rozhlasy veřejné služby jsou ovšem nejen těmi, kdo vysílají, ale rovněž živými činiteli, aktivními hráči na šachovnici hudebního života svých zemí. Vždyť také mají celkem pětasedmdesát souborů, vesměs orchestrů, případně sborů a bigbandů,“ vypočítává. S tím souvisí podpora, které se ze strany Unie dostalo festivalu Rozhlasový podzim, pořádanému Českým rozhlasem a Radioservisem a majícímu po prvním úspěšném ročníku smělé plány. Nicméně v EBU nejde jen o hudební výměnu koncertů klasické hudby. Členství umožňuje přístup ke zvukovým souborům upotřebitelným i ve zpravodajství a publicistice, nabízí rozhovory s osobnostmi nebo třeba databáze výslovnosti.
Unie, založená v roce 1950, je největší profesní asociací národních vysílacích organizací na světě. Reprezentuje své členy v oblasti audiovizuálních záležitostí v Evropské unii i vůči mezinárodním subjektům, úzce spolupracuje s dalšími důležitými evropskými institucemi, s UNESCO, Mezinárodní hudební radou, s festivaly a soutěžemi i jinými světovými vysílacími uniemi, vytváří vlastní projekty... Když řídíte auto a vidíte na displeji autorádia jméno stanice, tak i to je výsledek její práce. Má 120 členů v 80 zemích a její akční radius se zdaleka neomezuje pouze na Evropu.

Hudba mezi nebem a zemí

„EBU je naše organizace. Komunikujme se Ženevou,“ apeluje Pierre-Yves Tribolet. Po právních a dalších administrativních stránkách jsou zrovna předmětem debaty technické aspekty, zvuková kvalita a celková důvěryhodnost programů mezinárodní hudební výměny. „Kvůli lidskému chybování se samozřejmě objeví technické, zvukové nebo i faktické nedostatky. Musí ale existovat zásady, doporučení a postupy, které mohou předem eliminovat jejich značnou část,“ upozorňuje. Jedním dechem však musí dodat: „Další – drobné výpadky a podobně – mohou ovšem vznikat zejména při přenosu, a to vlivy, které člověk nemá pod kontrolou...“
Rozhlasáci vědí, o čem je řeč, a laskavý posluchač nechť přece jen zapojí trochu shovívavosti. Ještě pořád existují záležitosti, které ani v Ženevě, třebaže tam pracují v tak těsném sousedství církevních struktur a někdo by mohl věřit v zázraky, nedokáží prostě lidé zařídit. Ani pomocí velkých sad talířů na střeše. Mluví se o tom většinou jako o věcech „mezi nebem a zemí“...

Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava

Snímky autor