Číslo 1 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvákem, hercem a režisérem.
Ondřejem Havelkou.

Ondřej Havelka,
zpěvák, herec, režisér

Není opereta jako žánr přece jen trochu už vyčpělá?

Zejména mládeži může klasická opereta připadat už jako jistý druh fosilie. Principiálně však tento druh divadla, kdy próza přechází v hudební čísla, je stále velmi aktuální, je to divadlo, které miluji. Víte, osobně považuji všechny ty moderní muzikály, které se zpívanými recitativními pasážemi snaží tvářit se jako opery, většinou za mírně řečeno problematické. I interpretům zpravidla činí tato nezpěvná parlanda potíže. Je opravdu škoda, že takováto díla opustila onen přirozený a osvědčený princip střídání mluvené řeči a zpěvu.

Nezaváhal jste ani na chviličku, když jste dostal nabídku režírovat Netopýra, tedy právě operetní klasiku?

V první chvíli mě zlákal fakt, že Netopýr bude v češtině. Když jsem pak ale začal nad partiturou přemýšlet, řekl jsem si, že si těch výchozích podmínek musím klást více. Čeština byla sice pro mě zásadním inspirativním stimulem, ale pouze s novým překladem. Šlo mi především o to, aby ten překlad byl vůči originálu co nejpřesnější, abych zkrátka věděl „o čem ten prapůvodní Netopýr vlastně je“. Překladů do češtiny existuje více, ale každý z překladatelů si dovolil větší či menší licence. Nový překlad pořídil Petr Štědroň, ten pak posloužil za pracovní základ, ze kterého jsem spolu s Martinem Vačkářem, se kterým v poslední době hodně spolupracuji, vycházel pro definitivní verzi. Netvrdil bych však, že vzniklo úplně nové libreto, kostra příběhu je zachována, ale všechny ty repliky, vedení dialogů, to vše je nové. Přesto, opakuji, bych o novém libretu nehovořil, zůstal bych u výrazně autorské úpravy.

Netopýr je považován za krále mezi operetami, přesto – není jeho třetí dějství oproti dvěma předcházejícím hudebně přece jen chudší?

Máte svatou pravdu. S Froschem jsem měl největší problémy. Býval bych nejraději celou postavu škrtl. Ta figura je opravdu nejhloupější z celého libreta. Tentokrát to ale bude Frosch k nepoznání, on – snad jako jediný – vůbec opilý není! Takže se divák žádných jeho oplzlých průpovídek nedočká. Frosche jsem velice zjednodušil, přestavuje ho Martin Zbrožek a naordinoval jsem mu extra kuplet z repertoáru Vlasty Buriana – navíc dostane do rukou housle a doprovázet ho bude orchestr.

Proslýchá se, že váš Netopýr bude hodně snový, takový přeludový. Nebude to nakonec jakási operetní obdoba martinůovské Julietty?

Ta snovost je především v orámování inscenace! V podstatě jsme především usilovali, aby byl Netopýr zábavný pro nás inscenátory, protože, věřím, stane-li se tak, bude se bavit i divák. A tak jsme po všemožných eskapádách dospěli k závěru, že by to mohl být šílený sen brněnského Bet.mana, tedy „betelného maníka“, který po vyčerpávající práci zalehne, pustí si rádio a z něho se začnou linout tóny Straussova Netopýra. A jemu se v tom polospánku, v únavě propojí jakási stará křivda s dějem této operety. Ze začátku náš Bet.man vstupuje do děje, pravda, hodně nesvůj: když se tam betmanovský Falke objeví poprvé, připadá si jako v Jiříkově vidění nebo jako pan Brouček na měsíci a říká: jsem tady správně v operetě? A teprve když dostane kladnou odpověď, začíná se chovat „podle scénáře“. A nakonec, na závěr představení samozřejmě procitne, přičemž je to procitnutí příjemné, protože on sám ten sen považuje za krásný. Pomsta se podařila!

To je doktor Falke. Ale co ostatní postavy, zůstala jim jejich původní jména, nedošlo k nějakému významovému posunu třeba u Rosalindy nebo Adély a podobně?

Jména zůstala. Protože mně ale i u těch nejpopulárnějších, a tedy snad i nejkvalitnějších operet vždycky vadila určitá povrchnost ve vztazích, i když nevím, jestli to nakonec vyjde podle mých představ, právě z toho důvodu jsem se snažil umocnit onu upřímnou Rosalindinu lásku k manželovi, která je ovšem v ostrém kontrastu k jeho chování. Šlo mi o to, aby Rosalinda byla doslova zaskočena jeho nevěrou, tím jeho sukničkářstvím, o němž ze začátku nemá ani tušení. Proto ze začátku vstupuje na scénu jako pravdu milující a oddaná žena. Ano, jde mi o to, aby bylo zřejmé, že z její strany jde o silný emocionální vztah. Co se Adély týče, řekl bych, že se nepříčí tradici, ale protože vše je pojato značně ironicky nebo s notnou dávkou praštěnosti, snad dokonce i nádechem dada, tak samozřejmě solidní porce všech těch ingrediencí musela potrefit i tuto komornou. Leckoho možná překvapí, že počítáme pouze s jednou přestávkou, k níž dojde zhruba uprostřed druhého aktu. Ale snad nakonec i takovýto divák sezná, že to má svou logiku.

Také už se ví, že se z pěvců alespoň na jeden výstup stanou instrumentalisté. To se museli učit hrát na nějaký nástroj?

Ale ne! Já jen vím, že třeba představitel Eisensteina Aleš Briscein je bývalý klarinetista a saxofonista, Jirka Sulženko jako Frank zase ovládá kontrabas a Richard Samek coby Alfréd klavír, a tak jsem se při první zkoušce zeptal, jestli by sólisty nějaké instrumentální extempore bavilo. K mému překvapení následovala přiznání „já hraju na housle, já na flétnu“ a podobně. A tak se ukázalo, že se malá kapela sestavit dá. Dokonce budeme mít trojčlennou houslovou sekci, která hraje – nepřeháním – úžasně. Co se bude hrát vám samozřejmě zatím neprozradím. Tento nestraussovský odskok jsme vsadili do druhého aktu do scény plesu, kdy se obvykle sahá k dalším Straussovým polkám nebo valčíkům. Nebo dokonce i k nestraussovským bonbonkům – třeba v Londýně v Covent Garden, kde Netopýra dirigoval Plácido Domingo, byl plesovou ozdobou Charles Aznavour.

Vladimír Čech, publicista

Snímky (c) C.E.M.A. / Jiří Sláma

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 29. 12.