|
|
 Žít s
cizím mozkem není snadné
Žánr sci-fi ve tvorbě Jaromila Jireše rozhodně nepřevažuje,
vedle málo zdařilých Talířů nad Velkým Malíkovem sem lze
zařadit jedině Dvojroli (v neděli 17. ledna ve 20 hodin film
uvede ČT1). Jireš ji natočil podle předlohy všestranně nadané
Jaroslavy Moserové, jež se uplatnila nejen jako spisovatelka,
ale také jako lékařka, překladatelka a politička. Autory však
nezajímá samotná transplantace mozku, která se stává pouhým
východiskem dalšího dění, nýbrž její následky, doslovné
„rozdvojení osobnosti“ – přenesený mozek si totiž pamatuje
veškeré informace a nově přijaté tělo se mu stává cizí
schránkou.
 Zvolené
téma není nijak nové, mnohé filmy jsou vystavěny na motivu
stěhování duší, eventuálně mozků z jednoho těla do druhého. K
nevýznamnějším patří povídka Růže pro Algernoon a podle ní
natočený film Charly, koncem uplynulého roku uvedený Českou
televizí. Nevím, zda Moserová s Jirešem tato díla znali, ale
jejich příběh vykazuje mnohé shody – počínaje testováním na
zvířatech přes citovou zaangažovanost lékaře až k osudovému
rozuzlení celého pokusu. Autory ovšem nezajímala lékařská
stránka celého případu ani poměry ve zdravotnictví; a vlastně
i etický dopad takové operace zůstává odsunut na vedlejší
kolej. Soustředí se, byť ne vždy s potřebnou inscenační a
vypravěčskou spolehlivostí, téměř výhradně na postavu nově
stvořené bytosti, která balancuje mezi dvěma světy, nevědouc,
kam se má přimknout.
Hrdinka Terezy Brodské, nejprve představená jako obhroublá
volavka zlodějské party, zaujme oduševnělými, pečlivě
odstupňovanými odstíny hereckého ztvárnění. Brodská zvolna
přibližuje jednotlivé fáze niterné proměny i pochybností,
citlivě postihuje projevy zestárlé, ale ušlechtilé mysli
uhnízděné v mladém těle. Až s dojemnou bezbranností přebírá
vzorce chování původně příslušející Slávce Budínové v úloze
docentky, jejíž mozek byl dívce transplantován.
Vyčítalo-li se (původně televizní) Dvojroli při nasazení do
kin, že je málo „filmová“, při nynějším uvedení na obrazovce
to zajisté vadit nebude. Pokud se dočkala přívětivého
hodnocení, zasloužila se o to hlavně Brodská. Například kritik
Andrej Halada se vyznal z obdivu k jejímu herectví – když
„zjišťuje, že šaty staré dámy se k jejímu mladému tělu nehodí;
scéna beze slov, jen pohledy do zrcadla, proměny tváře
odrážející nejistotu, radost i zoufalství.“ Také publicista
Václav Březina oceňuje Brodskou, jak „nevyzývavě a s jistým
ostychem dává v několika scénách nahlédnout do vnitřního světa
své postavy.“
Jan Jaroš, filmový publicista |
