|
|
 Pavel
Kohout, ekonom
Krize, která přijde
Léta 2008–2009 byla sezonou finančních krizí. Od Islandu po
Dubaj, od Španělska po Estonsko byly finanční krize výsledkem
neuvážených státních politik. Pak přišlo Řecko. Řecko není
prasklou realitní či finanční bublinou. Dostalo se do
neřešitelné situace kvůli zhoubnému bujení sociálního státu. A
jestliže chybné měnové či průmyslové politice se lze při troše
šikovnosti vyhnout, sociální bujení je mnohem zákeřnější. Je
totiž součástí demokratického systému.
Lid zkrátka chce všemožné podpory, přídavky, daňové odpočty,
předčasné důchody a všelijaké jiné penězovody. A co si lid
objedná, politici dodají. Až přijde faktura, bude ji platit
někdo jiný. Platí snad Špidla, Gross či Paroubek náklady,
které způsobili? Ne, platí je ministr Janota – z peněz
daňových poplatníků.
Řecko, jehož státní dluh přesáhl koncem roku 2009 závratných
110 procent hrubého domácího produktu, také mělo svoje
velkorysé sociální politiky. Ke svému gigantickému dluhu se
propracovávalo postupně. Demokracií se stalo po svržení
vojenské vlády v roce 1974. Tehdy mělo státní dluh ve výši
pouhých 16,1 % HDP. V roce 1983 to bylo již 34 % HDP, tedy
zhruba stejně jako Česká republika začátkem roku 2009.
V roce 1996 řecký dluh dosáhl lokálního maxima na hodnotě
112,2 % HDP. Pak byla nasazena odtučňovací kúra pod pohrůžkou,
že bez ní nebude pacient vpuštěn do eurozóny. Díky „léčbě“ se
podařilo snížit dluh na úroveň kolem sta procent HDP, ale
chyběla disciplína k úplnému vyléčení. Ve jménu sociálního
státu začaly politické strany opět utrácet.
Začátkem roku 2009 se již Řecko málem dostalo do platební
neschopnosti. Řecké ministerstvo financí však zaměstnává
kvalifikované žongléry, díky jejichž obratnosti se podařilo na
několik měsíců zabráni tnejhoršímu. Řečtí rozpočtoví žongléři
jsou podobně jako jejich italští kolegové světově proslulí.
Ekonomové píší odborné práce o tom, jak je možné, že Řecko a
Itálie unesou více než 100 % dluhu k velikosti ekonomiky,
zatímco Argentina se zhroutila již na 56 procentech. Odpověď:
Velmi obratný management peněžních toků.
Ale nic naplat, i žonglér, který hodinu udrží ve vzduchu devět
koulí, nutně zakolísá, když přijde zemětřesení anebo když jej
někdo prostě kopne do nohy. Balancovat na hraně finančního
zhroucení lze i několik desítek let, ale prognóza nemoci není
dobrá. Rostoucí nádor veřejného dluhu postupně vytlačuje
produktivní investice ve prospěch státních dluhopisů. Podobný
efekt mají stále rostoucí daně. Jakmile se kariéra ve státních
službách stane pro většinu čerstvých absolventů atraktivnější
volbou než práce v soukromém sektoru, je to s ekonomikou
špatné.
Dříve či později musí nastat moment, kdy zesláblá ekonomika
již není schopna zásobovat nádor živinami. Veřejný sektor
dosáhl takových rozměrů, že jakékoli snadné, rychlé a
relativně bezbolestné řešení je vyloučeno. V Řecku, zdá se,
tento moment přijde v roce 2010.
Ale to není konec příběhu, to je pouze začátek! Po Řecku budou
následovat další finanční krize způsobené růstem státních
dluhů. Eurozóna, údajně klub vyspělých ekonomik, je ve
skutečnosti onkologickým oddělením. Pravda, pacienti jsou sice
bohatí, ale bohužel většina z nich již dospěla do terminálního
stádia. Finanční krize z roku 2008 jejich chorobu nezavinila,
i když uspíšila její průběh o několik let.
Sociální stát ve své současné podobě není řešení – je to
diagnóza. Důsledkem jeho bujení bude nejhorší finanční krize
v dějinách, proti které byla ta poslední jen epizodou. |
