|
|
 Ivan
Němec, publicista
„...snad někdo napíše a ocení mne...“
Již řadu let připravuje stanice Vltava Schůzky s literaturou.
Mám rád tento hodinový pořad, při němž v neděli večer
nahlížejí posluchači do pestrých osudů a děl českých i
světových spisovatelů, autorů známých i zapomenutých. Je
lákavý i tím, že tvůrci těchto pásem přibližují vybraného
umělce a jeho tvorbu různým způsobem. Na předposlední
prosincovou neděli (20. 12. 2009), která jen o jediný den
předcházela 90. výročí narození básníka Ivana Blatného,
připravila redaktorka brněnského studia Českého rozhlasu Olga
Jeřábková literárně-publicistické pásmo nazvané Návraty do
starých bydlišť. Dlouhá léta utajovaný, podivuhodný životní
příběh brněnského rodáka představila vskutku nekonvenčně,
neboť k tomu využila řadu starších dokumentárních nahrávek,
v nichž promlouval Milan Uhde, Blatného anglická ošetřovatelka
Frances Meachamová i sám básník.
Milan Uhde zařadil Ivana Blatného do literárního kontextu,
připomněl jeho vztah s Kainarem, Kolářem, Nezvalem a dalšími
básníky, z nichž se pak někteří po Blatného emigraci od svého
přítele odvrátili a veřejně ho odsoudili. Zajímavé bylo jeho
energické a živě zaujaté vypravování, v němž vzpomínal na
okolnosti, které v době, kdy byl ministrem kultury, vedly
k převozu básníkových ostatků z Anglie do Brna a jejich
uložení do brněnského hrobu k rodičům.
Nejpoutavější část těchto Schůzek věnovaných Ivanu Blatnému
však představovaly vzpomínky Frances Meachamové, které na
počátku devadesátých let zpracovala do literárního pásma
režisérka Eva Řehořová. Anglická zdravotní sestra se v nich
svěřuje s krásným příběhem plným neuvěřitelných náhod. Krok za
krokem líčí, jak se při své návštěvě brněnské přítelkyně,
profesorky angličtiny, dozvěděla o Blatném, jaké informace o
něm dostala od jeho příbuzných a jak potom básníka vyhledala v
anglickém domově, léčebně pro duševně choré, v níž přebýval
již od začátku padesátých let. Celých třináct let se odvíjel
tento zvláštní pečovatelský vztah, během něhož se Frances
Meachamové podařilo přiblížit ke zprvu nepřístupnému a zpola
zapomenutému básníkovi, probudit v něm chuť k životu i další
tvorbě, a zachránit a shromáždit spousty básní, které již
nekončily v koši, ale začaly se spořádaně hromadit ve školních
sešitech, které ošetřovatelka Blatnému dodávala. Jen díky ní
se o básníkovi dozvěděl Josef Škvorecký, a tak se
v sedmdesátých a osmdesátých letech Blatný dočkal nových
sbírek, burcujících jej k dalšímu psaní, které ho neopouští až
do posledních chvil, jimž je jeho stálá ochránkyně přítomna a
podává o nich sugestivní svědectví.
Dobře připravený materiál Olgy Jeřábkové dokázala režisérka
Hana Mikolášková neméně dovedně využít. Nejenže ho výborně
sestříhala a doplnila sugestivní hudbou, ale pro celé pásmo,
krásně protkané dobře vybranými Blatného verši, našla i
citlivé interprety. Ve starší nahrávce jsme mohli vzpomenout
na výborného, žel již nežijícího Leopolda France, ale
s obdobným zaujetím přednášel i Pavel Zatloukal, který
k básním dokázal přistoupit bez vnější okázalosti, ale o to
s hlubším porozuměním pro myšlenku.
Literárně-publicistické pásmo Návraty do starých sídlišť
rozšířilo pohled do života a tvorby Ivana Blatného o celou
řadu zajímavých detailů, které mohou přispět k tomu, že jeho
poezii ocení i ti, kteří básnické slovo vyhledávají jen
málokdy. |
