|
|
Kulturní zážitky, úlovky a setkání roku 2009
Rok se s rokem sešel a Týdeník Rozhlas opět přichází s
bilanční anketou, v níž spolupracovníci listu shrnují
nejvýraznější kulturní zážitky, které jim v předešlých
dvanácti měsících nabídla hudební i knižní vydavatelství,
filmoví i divadelní tvůrci, koncertní pódia i výstavní síně.
Jak záhy zjistíte, odpovědi na otázku Jaký je váš kulturní
zážitek roku 2009 pojali respondenti rozličně – někteří
nabídli jednu, ovšem zásadní událost, jiní se rozepsali. Snad
si v té záplavě tipů (neboť i tak lze anketu chápat) vyberete
také něco pro sebe.
 Jitka
Škápíková, redaktorka ČRo 2 – Praha
O kulturní zážitek roku 2009 se pro mě postarala kina Aero a
Světozor, respektive díky nim zprostředkované přenosy
z newyorské Metropolitní opery. Bylo fascinující sledovat, jak
moderně je možno inscenovat operu! Samé superlativy si
zaslouží režijní pojetí, scéna, skvělé nejen pěvecké, ale i
herecké výkony operních pěvců ve všech inscenacích bez
výjimky. Navíc díky takřka filmovému střihu kamery je možno
sledovat to, co byste z hlediště nikdy nepostřehli. A kromě
toho se o pauzách v reportážích podíváte i do zákulisí.
Favoritem všech inscenací byla pro mě letos Donizettiho Dcera
pluku s geniální komičkou Natalie Dessay, které sekundoval
nádherný tenor Juan Diego Flórez. Pozor, opera je návyková!
Petr Koudelka, spisovatel a publicista
Faust a Markétka ve Studiu Ypsilon v Praze. Autoři – Charles
Gounod, Jan Schmid a kolektiv, režie Jan Schmid. Kvůli dobrému
autorskému nápadu, chytré zábavě, hereckým a pěveckým výkonům.
Je tu však něco mimořádného – faustovské téma visí ve vzduchu.
V roce 2009 se definitivně rozběhl obří urychlovač, který nám
má otevřít bránu poznání. Bude to zase marné bušení (když se
poprvé LHC rozbil, šlo zrovna z N.Y. Prokletí Faustovo), nebo
se už dočkáme znamení, na které čekáme?
 Alena
Zemančíková, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Nejsilnějším kulturním zážitkem byla pro mě inscenace opery
Benjamina Brittena Smrt v Benátkách ve Státní opeře Praha.
V režii Yoshiho Oidy a s Alanem Okem v roli Gustava
Aschenbacha jsme měli příležitost vidět „gesamtkunstwerk“
evropské moderny, fascinující drama, kde sedminásobným
zmnožením tajemné postavy (Peter Savidge) došlo k vyjádření
čehosi, co je i ve slavné novele nevysloveno, protože to je
nevyslovitelné: mizení všech jistot a marnosti lidského
pozemského, smyslového a citového bytí. Libreto podle Thomase
Manna, hudební i taneční řeč inscenace vypovídala o tom, co si
máme chránit: kulturu evropské moderny.
Foto Státní opera Praha/Karel Kouba
Ivan Ruml, hudební redaktor ČRo 3 – Vltava
Mým největším kulturním zážitkem roku 2009 byl koncert na 50.
Chopinově festivalu v Mariánských Lázních v neděli 16. srpna.
Představili se tu dva mladí čeští houslisté Jiří Vodička a Jan
Mráček, kteří se střídali v přednesu sólových partů houslových
koncertů Antonia Vivaldiho. Tolik jiskry, živelného
muzikantství při samozřejmé technické kultivovanosti jsem už
dlouho na českých koncertních pódiích neslyšel. Zkrátka kde je
Mráček, musí být i Vodička – dovolil jsem si o pár dní později
zašveholit do vysílání.
 Radim
Kopáč, literární a výtvarný kritik a publicista
Z knížek tragigroteskní Jerzy Pilch (Moje první sebevražda),
výhružný Ladislav Šerý (Laserová romance 3) – a třeba nová
poezie Ireny Douskové (Bez Karkulky). Z výtvarna Autengruber
redivivus v Plzni, Čapek v Praze a Chebu nebo aktuálně Kája
Saudek v Českém centru Praha. A hudba? Jello Biafra and the
Guantanamo School of Medicine – sotva kdo byl, je a bude
v punku tak relevantní jako on.
Renata Jarošová, dramaturgyně České televize
Po několika zdařilých cestopisech se Iva Pekárková odhodlala k
napsání dalšího románu Sloni v soumraku. Vypráví v něm příběh
stárnoucí, osamělé Angličanky, která si z dovolené v africkém
Senegalu přiveze poněkud zvláštní suvenýr – mladého manžela.
Lakonicky sepsaný román vyniká neobyčejnou otevřeností v
líčení „černobílého“ vztahu – a to nejen ve smyslu rasovém. Je
totiž těžké o jakékoli z postav říci, zda je v ní víc dobrého,
či špatného. Pekárková opět pluje proti proudu, navzdory
všeobecnému trendu „politické korektnosti“.
 Jan
Burian, písničkář
Kniha: Richard Dawkins – Boží blud. Poezie: Nová, dosud
nevydaná a nepojmenovaná sbírka Františka Listopada. Koncert:
Festival osamělých písničkářů (Praha, Kaštan, červen 2009).
Divadlo: Petr Hudský – Kacířské nápady (Krutodivadlo Kachny,
Hala C ve Vysočanech). Výstava: výtvarná díla Violety Parrové
v Centro Cultural Palacio de la Moneda v Santiagu de Chile.
Píseň: Martin Kyšperský a skupina Květy, když zpívají tu o
Láďovi Kerndlovi, jak je na všechno sám. Internet: Každodenní
glosy Ondřeje Štindla. Televize a film: nic...
Foto Petr Hegyi
Miloš Doležal, básník a redaktor ČRo 3 – Vltava
Z filmů: Generál Nil polského režiséra Ryszarda Bugajského.
Strhující snímek ze země, kde umí realisticky a
nesentimentálně vyprávět o svých hrdinech. Z hudby: Nové CD
kapely Pláče kočka s názvem Se slepým kocourem. Pěšina, která
vede na městskou periferii, kde ještě běhají kluci z
knoflíkové války nebo na břeh mořský, kde svět živlů. Ještě je
pár blázínků, co se toulají s kocourem. Z divadla: Nezávislé
podšafranické divadlo a představení Zlý dědek a Krásná Helena
(z textů Zdeňka Matěje Kuděje), uvedené v natřísknutém
venkovském sále v Rejčkově, rozpálená kamna, rozpálené uši
herců i nefalšovaná kořalka.
 Jan
Jaroš, filmový publicista
O režiséru Miloši Formanovi již vyšlo několik publikací, více
či méně však tendenčních, takže teprve monografie Miloš Forman
– Filmař mezi dvěma světadíly, kterou sepsala Stanislava
Přádná, přináší pohled nikoli snad vyvázaný z politických a
společenských kontextů, ale rošířený o fundované uměnovědné
rozbory. Autorka svědomitě a z různých úhlů zkoumá jednotlivá
díla, i ta téměř neznámá, svá zjištění obohacuje o pečlivě
vybrané ohlasy v tisku. Sepsala knihu čtivou, a přitom
zasvěcenou, která se mění v napínavé dobrodružství při
poznávání často netušených souvislostí Formanovy tvorby.
Květa Procházková, publicistka
Ve svém nedobrovolném životě tuláka-emigranta se Bohuslav
Martinů rád inspiroval lidovou poezií a divadlem. Vystihnout
středověkou mystiku a nezáludnosti tehdejšího člověka dovedl
opravdu znamenitě, jak to právě můžeme vidět v Národním
divadle v opeře-neopeře Hry o Marii. Režisér Jiří Heřman a
scénograf Pavel Svoboda přistoupili k jeho dílu s velkou
invencí a přece pokorně, dva sbory umístěné v lóžích zpívají
tak, že hudba jakoby padala přímo z nebe, znamenití jsou i
sólisté a orchestr naší první scény vede brilantní Jiří
Bělohlávek. Snad čistota srdce a důvěra v síly dobra nejsou
zcela poztrácené...
 Jitka
Novotná, publicistka, tisková mluvčí SOČRu
Nadchl mě lednový koncert basbarytonisty Bryna Terfela –
nejenom pro jeho pěvecký a herecký um, ale i pro nevídaný
osobnostní šarm. V rámci přenosů z Metropolitní opery mě
okouzlila Náměsíčná, kde titulní role ztvárnili Natalie Dessay
a Juan Diego Flórez. Ten se představil i na Pražském jaru,
tady mě ovšem ještě víc zaujal koncert Bernardy Fink s
ansámblem Il Giardino armonico. Tak radostnou hru člověk
slýchá jen vzácně! V létě mě potěšila komorní výstava děl
Josefa Čapka v litomyšlské galerii Zdeňka Sklenáře. (Čapka
„hradního“ jsem zatím nestihla...) A v čase adventním jsem
s ohromným potěšením vyslechla koncert souboru Musica Bohemica
v čele s Jaroslavem Krčkem.
Tomáš Sedláček, vedoucí Literárně dramatické redakce ČRo Brno
Na mezinárodní konferenci Co zmůže literatura o díle Milana
Kundery, vystoupilo množství pronikavě inteligentních
kunderovských badatelů obojího pohlaví. Mezi nimi španělský
překladatel Fernando de Valenzuela. Promlouval bohatou a
nenapodobitelně okouzlující španělskou češtinou o podstatě
překladatelské práce, kterou spojil s moudrým a vlídně lidským
portrétem čerstvého osmdesátníka i s lapidárním shrnutím
smyslu jeho díla. Kus živé a živoucí literatury ve světě
přísné vědy. Snad se mi někdy podaří tento krásný úlovek
předat i posluchačům.
 Zuzana
Vojtíšková, redaktorka ČRo 2 – Praha
Mezi své nejsilnější kulturní zážitky letos řadím výjimečné
vystoupení předních sólistů evropských baletních scén dvojčat
Jiřího a Otty Bubeníčkových v Národním divadle při večeru
nazvaném Bubeníčkovi a přátelé. Další velký zážitek mi přinesl
soubor Geisslers Hofcomoedianten Kuks svým představením
Andromache v režii Petra Haška, které mimo jiné nutilo k
zamyšlení nad tím, která láska může mít ve vypjatých situacích
větší váhu: mateřská, otcovská nebo milenecká?
Alena Sojková, publicistka
Udivuje mě, že snažím-li se vybavit si svůj nejsilnější
kulturní zážitek letošního roku, nevytane mi v představách
konkrétní představení, výstava, koncert... K mým nejhlubším
letošním dojmům patří setkání s umělci – muzikanty, kteří přes
své mládí patří do špičky interpretačního umění nebo k jeho
vrcholu rychle míří. Nadaných a pracovitých umělců jsou
tisíce. Ti, které jsem osobně poznala letos, však mají něco
navíc – vedle technické profesionality i nadšení, radost
z hudby, nesmírnou poctivost, usilovné přemýšlení o své práci
a především nevídanou otevřenost, vstřícnost, neokázalost a
lidskou slušnost. Vím, že v jejich výkonech lze všechny tyto
znaky zaslechnout. Hodně štěstí, Martino Janková, Jiří Hrůšo,
Tomáši Netopile, Libore Nováčku, Adame Plachetko.
 Kateřina
Rathouská, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Za divadelní zážitek roku považuji jevištní adaptaci Kafkova
Procesu, uvedenou v rámci Pražského divadelního festivalu
německého jazyka. K vidění byla působivá scénografie i
mimořádné herecké výkony. Z domácích počinů bych zvolila
inscenaci Divadla Komedie Goebbels/Baarová, ve které se v
životní roli představil Martin Pechlát. Za pozornost stojí
také Vojcek v režii Daniela Špinara v Divadle na Vinohradech.
Foto Viktor Kronbauer
Připravil Milan Šefl
(Příště: Rozhlasový zážitek roku. Odpovědi dalších
spolupracovníků Týdeníku Rozhlas i redaktorů listu.) |
