|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Chraňme je!
Přimlouvám se za sprostá slova. Nemají to lehké. Vyzývám-li
k jejich ochraně, nejspíš si myslíte, že jsem se pomátl. Že se
mi v mozku něco přepólovalo, když pléduji za jejich hýčkání.
Proč je chránit, když se jim zdánlivě daří až nezřízeně?
Jistě, jejich frekvence se slyšitelně zvyšuje, a to i ve
vystoupeních před veřejností. Jenže jejich nadužívání má
závažný neblahý vedlejší efekt: dotyčná slova se postupně
stávají jakoby normální. Jejich původní výlučnost hyne. Ty tam
jsou doby, kdy nás upoutala nezvyklost názvu filmu Věry
Chytilové Kurvahošigutentag a stejně tak pojmenování Šabachovy
knížky Hovno hoří.
V mnoha případech už to dneska vlastně sprostá slova nejsou.
Leda s přídomkem bývalá. Ta tam je jejich vzácnost a
výlučnost, která jim dávala náležitou sílu a břink. Nevím jak
vy, ale já pozoruji, že u stále většího množství těchto
slyšených slov – od rozmluv v autobuse až po výskyt v médiích
– přestávám pociťovat jejich výjimečnost. Stávají se
banalitou, normálkou a konverzačním klišé.
Když před časem velitel cizinecké policie v Hodoníně sprostě
nadával svým podřízeným, měl smůlu, že to někdo nahrál a
zveřejnil. Šlo o ukázkovou snůšku argotu. Dotyčný byl
potrestán dočasným snížením platu. Domnívám se však, že by si
mohla přisadit i pomyslná jazyková banka a pokárat ho za
devalvaci slov.
Němci jsou proslulí svou akurátností, a tak stojí za zmínku,
že Dieteru Bohlenovi, šéfovi poroty v tamní televizní
Superstar, bylo po jeho slovních excesech určeno, které výrazy
nesmí v žádném případě používat. Jistým limitujícím faktorem
ve stejném tuzemském pořadu byla pro Martu Jandovou i žádost
tety z Moravy, aby si dávala pozor na sprostá slova.
Někdy je však pofidérní, co je a co není součástí této slovní
kategorie. Nadávka „Ty hajzle!“ byla nedávno soudně omluvena
tím, že dotyčné slovo pochází z německého výrazu Häusel, který
označuje domeček a zároveň i venkovský dřevěný záchod. Soudci
dospěli k závěru, že tento výraz v překladu „Ty kadibudko!“
nelze pokládat ze obscénní.
Kdysi jsem si dělal čárky, kolikrát okolo sebe uslyším
nadužívaný výraz „prostě“, dnes bych si mohl čárkovat,
kolikrát se někdo v mé blízkosti vyjadřuje sprostě.
Výsledkem je křivda na původním poslání takových výrazů. Jsou
zavlečeny tam, kam nepatří: do všednosti. Přicházejí o svou
vzácnost a šťávu. Stávají se neduživými a chudokrevnými.
Chceme-li zachovat jejich razantnost, nelaškujme s nimi nad
míru. Nechme je v ústraní číhat za bukem, aby vyskočily, až
přijde jejich chvíle. Dráždivost zmíněných slov spočívá kromě
jiného v jejich překvapivosti a nečekanosti. Stejně jako
v národních parcích existují různé stupně ochrany, dopřejme
jim ten nejvyšší!
K uchování syrovosti těchto slov rozhodně nepřispívá jejich
trapné vypípávání v rámci vysílaných pořadů. Efekt je opačný.
Aspoň u mě. Snažím se kreativně domyslet, co se skrývá za tím
píp-píp-píp. Namísto jednoho jediného vypípaného slova, před
nímž jsem měl být citlivě ochráněn, vyrojí se mi jich v hlavě
hned několik možných – a pěkně fujtajflových.
Stejně tak přitroublé je i vyčárkování (případně
„vyhvězdičkování“) v textu knižním, časopiseckém, případně
internetovém. Tato metoda se tváří jako ohleduplná, ale ve
skutečnosti je ohleduprázdná. Co když se nám nezdaří ta
zamlčená písmenka doplnit a podlehneme pocitům méněcennosti?
To už jsou mi milejší slova vypsaná naplno. Proč je
sterilizovat? Když už, tak už.
K výsadám sprostých slov patří, že při šetrném užívání jsou
dráždivou vzácností. Je to podobné jako s mužskými pohledy na
ženské nohy. Ještě v 19. století dámy skrývaly své kotníky.
Když se pak staly běžnými i pohledy na kolena, ba i výš,
předchozí rajc byl ten tam.
Ponechme zmíněná slova zahalena a zvedněme jim sukni nad
kotník jen tehdy, když víme proč. Spolehlivě to ovládal
Bohumil Hrabal stejně jako Jaroslav Hašek a mnozí další
literáti. Zvažovali tuto ingredienci a uměli jí ochucovat svá
díla.
Bylo by smutné, kdyby náš jazyk tuto vrstvu ztratil a ochudil
se o její brizantnost. Kdykoliv zalistuji v Obrátilově Velkém
slovníku sprostých slov stejně jako v Ouředníkově Šmírbuchu
jazyku českého, je to pro mě nahlédnutí do zvláštní
šperkovnice národního dědictví. Pravda, někdy je to čtení pro
silnější povahy, ale nelze popřít, že jde o knihy nabité
svébytnou energií.
Nejsou to slova, která by měla být dávána do placu jen tak na
potkání. Tím by hrozilo (a už to hrozí), že přijdou o své já.
Že zplaní. Uvadnou. Řečeno jazykem mladé generace, že už
nebudou náležitě hustá.
Dokážeme-li chránit různé rostliny i ptáčky, nechť je tomu tak
i u slov, která jsou takzvaně neslušná. Jsou to taky pěkní
ptáčkové!
Je víc než sprosté, když někdo mluví nadmíru sprostě. Snižuje
tím účinnost vzácné a výlučné jazykové složky. Držme proto nad
těmito slovy ochrannou ruku – i pusu. Neberme je nadarmo.
Mnohá z nich vznikala po staletí, mají své oprávnění i
rodokmen. Nezaslouží si, aby nadužíváním zplaněla a aby jejich
síla šla postupně do prdele. |
