|
|
 Krásné
květy zániku
Pražské Divadlo Komedie získalo za osm let, kdy je vedou
režiséři Dušan Pařízek a David Jařab, renomé naší
nejprogresivnější divadelní scény. Kvůli zpozdilé finanční a
kulturní politice pražského magistrátu však koncem uplynulého
roku dospělo téměř až k hranici zániku. I přesto, že již delší
dobu muselo vegetovat ve svízelných ekonomických podmínkách,
tři poslední inscenace, jež premiérovalo v závěru loňského
roku, znovu potvrdily jak jeho výjimečné postavení v rámci
českého divadelnictví, tak fakt, že k sobě přimklo řadu
invenčních divadelníků a pozoruhodných hereckých osobností.
Drama Hosté – první ze zmíněných inscenací – vynesla jejímu
autorovi Oliveru Bukowskimu v roce 1989 cenu za nejlepší
současnou německou hru. Odehrává se kdesi v pohraničí bývalé
NDR, jež po roce 1989 zažilo silný hospodářský pokles. Hrstka
tamějších venkovanů se všemožně snaží najít „podnikatelský
záměr“, jenž by jim umožnil opět důstojně žít. Díky
interpretům a režii Thomase Zielinskiho jsou tito hrdinové
vykresleni jako svérázné, lehce groteskní osobnosti, ale v
úhrnu svých osudů obecněji zobrazují úděl lidí
postkomunistických zemí, kteří se museli vyrovnat se smrštěním
veškerých hodnot jen na peníze. Ústřední dvojicí je On a Ona –
pár, který otevřel restauraci a penzion pro ekoturisty. Martin
Pechlát a Gabriela Míčová ztělesňují Jeho a Ji s fascinující
ekonomií výrazu a bezpečně diváka vedou dramatickými
peripetiemi až k tragické katarzi. Stejně vysoké úrovně
projevu dosahují i všichni ostatní herci: Martin Finger v roli
jediného hosta penzionu, Stanislav Majer coby místní řezník,
Roman Zach jako zemědělec, Ivana Uhlířová – retardovaná Lutz –
či Jiří Černý vytvářející postavu faráře, jenž ztratil víru a
propadl alkoholu.
Pádu železné opony je věnovaná i dramatizace Brussigova románu
Hrdinové jako my, kterou – i režijně – připravila Kamila
Polívková. Je to one-man show Jiřího Štrébla, který dodal
vypravěči i aktéru příběhu Klausu Uhltzschtovi jak grotesknost
hodnou jeho jména, tak i odpornou slizkost, s níž tento
příslušník Stasi vypráví o své kariéře završené zbouráním
berlínské zdi vlastním ztopořenými penisem.
Špičkové kvality dosahuje Weissenstein, dramatizace
stejnojmenné povídky Johannese Urzidila, odehrávající se na
počátku minulého století v Praze. Její autor a režisér David
Jařab podtrhl expresivní a groteskní aspekty této mistrovské
prózy jednoho z posledních německých autorů pražského okruhu a
titulního hrdinu nechal interpretovat třemi herci naráz. Jiří
Černý, Martin Finger a Stanislav Majer jsou shodně oblečeni,
nalíčeni a mají obdobně kašírovanou vodnatelnou hlavu, jakou
svému pikaresknímu hrdinovi, přiřkl už Urzidil. Příběh
Weissensteina, který se nedokáže rozhodnout mezi dvěma ženami
(ztělesněnými Danou Poláková a Ivanou Uhlířovou) a nepřímo
zaviní jejich smrt, je dějovým korelátem k jeho nerozhodností,
bytostnému outsiderství a mukám několikeré existence. „Byl
jsem žid i křesťan, Čech i Němec,“ charakterizuje sám sebe.
Jeho scénické ztrojení pak režiséru umožňuje zacházet s motivy
příběhu podobně jako se zachází s motivy v hudbě – neustále se
v nových a nových variacích vracejí a odkazují k
existenciálnímu podtextu inscenace. K němu míří i pěvecké
výstupy Lenky Dusilové (alternované Janou Vébrovou)
interpretující písně Ivana Archera, plné melancholie a smrti.
Bronislav Pražan
Foto Kamila Polívková |
