|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Za Pickwickem proti všem
Ztratil se mi ve sněhové vánici náš Pickwick, když jsem se s
ním účastnil organizovaného turistického pochodu. Nedivte se
mi, v krajině sám pobývám dosti často, chtěl jsem proto být
pro jednou pohromadě s lidmi, jatými společnou pěší touhou. V
čase této akce se zároveň v přírodě odbýval meteorologický
jev, jejž civilizace pojmenovala sněhovou kalamitou. Pickwicka
jsme zase pojmenovali my, je to americký kokr a – Amerika
Neamerika – nejhloupější pes, jakého si dovedete představit.
Ostatně před lety skončil v útulku právě proto, že se už
ztratil komusi, kdo zřejmě nevyvinul tolik snahy jako my s
manželkou, když jsme jej již vícekrát pohřešili a opět šťastně
nalezli. Chápu to jako nutnou daň za společnou zálibu – on i
my tuze rádi chodíme na dlouhé výlety.
Tentokrát ale měla mít výprava takříkajíc londonovské
parametry, s kterými se chutě poměřují stárnoucí muži
pisatelova založení: chlap, ztracený v nehostinných pustinách
dalekého severu (však ano, vydali jsme se od Prahy směrem na
Říp), se prodírá v zuřícím blizzardu půlmetrovým sněhovým
příkrovem, sledován starým věrným psem, vousy obou krášlí
varhánky rampouchů, unikavá naděje se tetelí snad jen v horkém
rumu s trochou čaje na dně termosky. Spása je pak k nalezení
až kdesi za kamny některé ze středočeských rustikálních krčem,
vzdálených od sebe nekonečné tisícovky metrů.
Poté, co milý Pickwick zahnul kramle a vzal dráhu (on sám si
to pak jistě vyčítal, je-li jeho mozeček takové složité
operace mocen), nezbylo mi než ptát se pochodníků přede mnou i
za mnou; nestřetli-li se s ním ti vepředu, zbývala jen cesta
zpět. Dozvěděl jsem se přitom ledacos zajímavého o
pozorovatelských a jiných schopnostech svých bližních.
Zeptáte-li kupříkladu několika lidí, zda-li neviděli běžet
kolem malého černého psa, zajisté vám někdo z nich radostně
odpoví, že takového viděl, že byl velký a celý bílý. Jiný vám
zase vysvětlí, že správný pes má být při cestování držen na
vodítku či ve schráně.
Taková výprava opačným směrem je poučná nejenom psychologicky,
ale i sociologicky: Již dříve mne zajímalo, jak vlastně
vypadají ti poslední z posledních, oni outsideři turistických
expedic, jejichž tváře jsou známy snad jen přes čas pracujícím
kontrolorům v cíli. Jak jsem se tak blížil konci, tedy vlastně
počátku pochodu, nabízely se mi zjevy v detailu přízračné, v
celku snad i příznačné. Jakési předobrazy konce civilizace:
daleko vzadu se plahočila skupina mužů v maskáčové výstroji na
způsob přepadových oddílů západních armád, evidentně
hodlajících přežít jakkoli silné globální ochlazení. Ještě o
kilometr dále jsem narazil na sněhem napůl zapadanou,
felliniovsky rozhádanou dvojici manželů v letech; jeden
druhému sugeroval vinu účasti v tomto zatroleném podniku. Ale
to ještě nebyl konec, dále proti proudu času bylo mi prodrat
se oblakem odéru, šířeného dvěma sympatickými mladými opilci,
držícími se vzájemně kolem krku. Kdo z těch motajících se
nešťastníků přišel na nápad, že turistický pochod může být
svého druhu vyprošťovákem z tenat kocoviny, bůh suď.
Dobré dva kilometry od východiska se ještě brodil závějemi
člověk s pološíleným výrazem filosofa na volné noze, který
svým výrazem i vzezřením usilovně dával najevo, že s touto
společenskou akcí nemá, a ze své podstaty ani nemůže mít nic
společného. A pak už jen volná bílá krajina s pásem udusaného
sněhu, po níž jsem se bílým tichem potácel já sám, londonovský
hrdina, hledající psa, jemuž se podařilo utéci, poté co
dokázal přehryzal postraňky spřežení... Ještěže poslední budou
prvními a naopak, utrousil jsem mezi zuby, přenechávaje
filosofické rozvedení axiomu onomu filosofovi.
Pes se nakonec našel, jakbyne, jinak bych byl nucen pokusit se
vpašovat do tohoto fejetonu oznámení jeho ztráty. Čekal na mne
v domku u dobrých lidí kousek od startu, a hned poté, co jsem
zacvakl karabinku vodítka, vznesl otázku: „Kde jsi byl? Já
myslel že jsi šel zpátky jako já! Furt přece říkáš, že cesta
dopředu vede nazpátek!“
„Ale to přece platí jen pro lidi, milý Pickwicku!“ řekl jsem
mu, když jsem ho hladil po ještě mokrém kožíšku. „A ne pro
takové ochlupacené darmožrouty.“ Jenže on si dále vedl svou:
„No a co taková Lassie, kupříkladu? A Bílý tesák, to je vosk?
Stali se z nich příkladní psové právě proto, že se namísto
kupředu jasnozřivě vydali zpátky.“ „Ale to jsou přece
literární postavy, ty malý pitomo!“ vysvětlil jsem mu
shovívavě a dopil čajový rum z termosky. „A já snad nejsem
literární postava?“ otázal se Pickwick poněkud potměšile. „Teď
už jo, teď už jsi, tak či onak!“ řeknu mu, až mu budu číst
tenhle příběh... |
