|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
(Neprávem) pozapomenutý film
TV kanál Barrandov sestavuje svou nabídku za starších filmů,
cyklů a seriálů naší i zahraniční produkce. V kvalitě nijak
nerozlišuje, konkrétní výběr ponechává zcela na „zákaznících“,
což je u komerční stanice přirozené. V jednom aspektu však
přece jen musím namítat, a to paradoxně tím více, čím
přesvědčivější jsou některé dílčí umělecké aspekty
prezentovaných děl. Záporná etická funkce – rozpor s obecně
uznávanými mravními normami – vede nutně k poškození díla jako
celku, ke snížení jeho umělecké hodnoty. Běžná prezentace
takových děl, jako jsou například některé filmy Leni
Riefenstahlové, Žid Süs Veita Harlana nebo některé sovětské
filmy, oslavující na milionech mrtvých stojící bolševický
režim, je opravdu více než sporná, je na hranici zákona.
Dovedeme si třeba představit na německých obrazovkách seriál,
pozitivně líčící práci gestapa? Seriál Třicet případů majora
Zemana je ale totéž v bleděmodrém, však byl také vytvořen na
zakázku StB. A že v něm hrál, dobrovolně – nedobrovolně, kde
kdo? To přece jen vypovídá o existenční situaci lidí
v totalitním státě, který měl absolutní monopol na veškerá
zaměstnání svých poddaných!
Přejděme ale k těm příjemnějším stránkám programu stanice
Barrandov. Pomineme-li rozhlasovou dramatickou tvorbu
(rozhlasové inscenace), stává se rozhlas námětem uměleckých
děl jen zřídka. Je snad rozhlasové prostředí tak málo
atraktivní – ve srovnání například s prostředím televizních či
filmových studií, o divadle nemluvě? Z bulvárně-komerčního
hlediska snad, ale jinak? Dokazuje to například zdařilá
detektivka Simona Bretta Mrtvá strana mikrofonu. Však on
rozhlasák Josef Schwarz-Červinka dobře věděl, proč právě tento
kousek překládá.
Tím spíše jsem v primetimu TV Barrandov v pátek 8. ledna (a
při dopolední repríze následujícího dne) uvítal tragikomedií
Jak se zbavit Helenky. Václav Gajer ji v roce 1967 natočil
podle povídky Ilony Borské, zdramatizované Zdenkem Mahlerem.
Příběh „kolegiálního žertu“, při kterém jedna z pracovnic
rozhlasu (Jiřina Jirásková) za velkého gaudia ostatních volá
opakovaně rozhlasovému spíkrovi (Václav Voska) a předstírá, že
je jeho ctitelkou. Na genezi tohoto „vtípku“ se zjevně podílí
nuda z dobové jednotvárnosti a ideologické svázanosti
rozhlasového provozu, obzvláště pokud jde o zpravodajství.
Film se odehrává v tehdejší budově na Vinohradské, takže je do
jisté míry i dokumentem. Jirásková bravurně hraje šarmantní
emancipovanou intelektuálku, převyšující své mužské prostředí
a zároveň strádající citově, jímavá postava Voskova je jejím
komplementárním protějškem. Děj spěje do jakési komické a
zároveň dojemné tragifrašky na způsob italských filmů (podle
komedií Eduarda de Filippa), ve kterých Václav Voska daboval
Marcella Mastroianniho v podobných rolích. Za jiné zmiňme
konflikt ve smuteční síni – za takovou scénu by se nemusel
stydět ani Vittorio de Sica.
Film je vzácným dokladem umění i dalších herců – Eduarda
Cupáka, Josefa Kemra, Jana Libíčka, Violy Zinkové. Vzhledem
k tomu, že dobové poměry se do filmu promítají jen stopově,
stálo by možná za úvahu pokusit se dnes o aktuální rozhlasové
zpracování, ve kterém by se mohlo věrohodněji pracovat
s mystifikací (měnění hlasu do telefonu).
Zatímco některá kinematografická díla by si už z důvodů
„společenské hygieny“ zasloužila zapomenutí, připomenutí
jiných je záslužný kulturní čin. Platí to zajisté i pro
fonografii, ale zde není co řešit: komerční rádia dramatickou
tvorbu prakticky nevysílají. |
