|
|
 K čemu
vede nekonečné natahování seriálu
Již na pět desítek epizod obnáší „donutilovský“ cyklus 3 plus
1 s Miroslavem Donutilem, jehož poslední tři části uvedla ČT v
neděli 14. února večer. Označení „donutilovský“ přitom není
úplně přesný, neoznačuje autorský přístup, protože Miroslav
Donutil si jednotlivé příběhy nepíše ani je nerežíruje, pouze
v nich ztvárňuje hlavní role. Tentokrát je nachystal
scenárista Miroslav Sovják a režisér Miloš Zábranský, tvůrci
dosud známí díky oduševnělejším projektům.
 Jako
společné rovnítko zvolili rybářskou vášeň: ve scénkách
nazvaných Rybníček, Štika a Ženich ukazují, jak posezení u
vody může vést nejen nejen k nalezení klidu, ale také nového
zaměstnání. V prvním příběhu se Donutil představil jako
novopečný majitel polností, ve druhém ztělesnil chlapíka
podceňujícího blondýnky, ve třetím jej zastihneme jako
nastávajícího tchána, jemuž se dceřin nápadník vlichocuje
předstíráním rybářské záliby. Polohy jednotlivých příběhů
kolísají od jednoduché morality (v úvodní povídce Rybníček
dochází k žádoucímu zmoudření hlavního hrdiny, dosud
ponoukaného chamtivou manželkou) až k situačnímu žertu, více
či méně nadsazenému v pojetí zápletek i vykreslení zejména
ženských postav, semetrikovitých, vyzývavě svůdných i
smířených. Modelace Donutilových postav je mělká, neschopna
hlouběji načrtnout svébytné portréty více či méně samorostlých
lidí. Nezáleží pak na tom, zda hrdina, marně se snažící
vystrnadit netečného rybáře (Rudolf Hrušínský) od „svého“
rybníčku, vzápětí uniká do ticha přírody stejně jako on od své
hašteřivé ženy, zda se povýšenecky dívá na blondýny tak
dlouho, dokud není sám lapen, nebo zda i od svého
nastávajícího zetě očekává stejnou rybářskou zálibu, nutě
mladíka do časného vstávání tak dlouho, až hoch také propadne
této vášni natolik, že málem prošvihne narození syna.
Lehkovážné a úsměvné historky prozrazují, že zejména režisér
si v takových chlebodárných zakázkách nepřipadá úplně
sebejistý, ale jednoduše upletený humor, v lecčems blízký
někdejším bakalářovitým prvovzorům, si příznivce zajisté
nalezne. Závažnější problémy však nacházím v Donutilově
herectví. Vybledla výrazová bezprostřednost, pohasla
nápaditost, šťavnatá povahokresba se zploštila. Herec se
spokojuje s opakujícími se variantami unaveného, všelijak
nerudného chlápka, jenž klid (nejen ve svém nitru, ale též
před často dotěrnou manželkou) nalézá jen u vodní hladiny.
Vlastně z něho zůstává pouhý stín, replikovatelný do bezpočtu
stejně bezbarvých figurek. Nemohu si pomoci: má vůbec smysl
pokračovat v tomto snad nekonečném seriálu?
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Jana Vargová |
