Stanislav Motl,
reportér
Co bychom se dozvěděli, kdyby se objektem našeho
investigativního zájmu stal pan Stanislav Motl?
 Nic
moc zajímavého by to zase nebylo... Snad že vede hektický a
dobrodružný život, takový, který může mnoho lidí považovat za
nenormální. A že bytostně nemá rád slovo investigativní a
považuje se za reportéra pátracího.
Ale proč? Je to přece totéž, ne?
Máme krásný jazyk, proč ho tedy hyzdit tak otřesnými výrazy?
Tohle jsme v padesátých letech dělali s rusismy, teď to pro
změnu jsou anglismy.
Dobrá, tak tedy jak dlouho už se při pátrání „vezete“ na vlně
adrenalinu?
Asi odjakživa, od klukovských let, ale naplno od počátku let
devadesátých. Projel jsem celý svět, jsem dobrodružstvím
posedlý. Zažil jsem okamžiky mezi nebem a zemí, některé z nich
rozumem nevysvětlitelné. A to je první zdroj mých zájmů.
Druhou mou láskou je historie a archivy. Jsem kluk z venkova,
co normálně zlobil a nosil ze školy poznámky, ale už tehdy
jsem měl zájmy, které by někdo vzhledem k věku mohl označit za
ujeté. Od deseti let jsem totiž chodil do archivu.
Proč jste nevystudoval historii, ale žurnalistiku? Přišlo by
mi to logičtější.
Mě lákal spíš život. Představoval jsem si, že vystudovaný
historik se vysoce pravděpodobně stane učitelem, což je sice
krásné povolání, ale ne pro mě. Chybělo mi tam to
dobrodružství, které jsem pořád hledal.
Jak se desetiletý kluk dostane do archivu?
Měl jsem skvělé učitele, kteří nás vedli k lásce ke vzdělání a
mimo jiné nás vodili po všemožných exkurzích. Jednou jsme byli
v archivu a mě to tam nějakým způsobem oslovilo. Začal jsem
tam chodit pravidelně, archivář mi dával různé drobné práce...
Specializujete se na období druhé světové války. Čím vás ta
doba přitahuje?
Odmala jsem byl obklopen lidmi, kteří v té době žili a
vyprávěli mi svoje příběhy. Cítil jsem, že by bylo dobré
jejich svědectví uchovat. Začal jsem si jejich vzpomínky
zapisovat. Někdy v osmé třídě jsem šel na brigádu do cihelny,
koupil si magnetofon a začal si to všechno nahrávat. Mám
myslím unikátní archiv výpovědí lidí, kteří tady už dávno
nejsou. Později jsem postupně dohledával, jak si ty příběhy
pamatovali oni, a jak to bylo ve skutečnosti.
Zdá se, že jste přirozeně auditivní typ. Rádio vás dřív
nezajímalo?
Jistě, vyrostl jsem na rozhlasových hrách. Během studií
žurnalistiky jsem si rozhlas zvolil jako specializaci. Takže
teď se vlastně vracím ke kořenům.
Šárka Vieweghová
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 16. února. |
