Číslo 8 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s reportérem.
Stanislavem Motlem.

Bravurně bezpodmínečná cílevědomost aneb BBC

Český rozhlas se v březnu roku 2010 chystá z iniciativy svého programového ředitele Petra Duhana na dvoudenní konferenci v Poděbradech. Její téma má být zásadní, ba přelomové. A že se bude toto setkání nazývat Programová konference, je pouhým zdůrazněním zřejmého faktu, že smyslem veškeré činnosti interních i externích pracovníků Českého rozhlasu je vysílání čili program.
Ten však bez patřičné finanční, technologické a propagační podpory sám o sobě neobstojí. Proto se na této konferenci bude jistě jednat o všech souvislostech. Její podtitul – volně citováno – zní Veřejnoprávní rozhlasové vysílání ve druhém desetiletí 21. století aneb Pojmenujme se.
Nyní probíhají intenzivní přípravy na tuto konferenci. Ředitelé jednotlivých divizí Českého rozhlasu, programových i podpůrných, odevzdali do poloviny ledna 2010 své návrhy základních tezí. Ty byly rozhlasovým vedením zpracovávány do uceleného materiálu, který byl formou písemného podnětu vrácen do divizí k připomínkování tak, aby se k náplni konference mohli vyjádřit všichni kompetentní zaměstnanci. Výsledkem bude oficiálně navržený program konference, na kterou Český rozhlas zřejmě hodlá pozvat i zástupce svých významných partnerů z různých oblastí současné české společnosti.
Dílčí součástí příprav byla i služební cesta, která mne zavedla do patrně nejrespektovanějšího veřejnoprávního média na světě. Dovolte mi podělit se s vámi o některé postřehy, které mohou být jak zajímavým čtením, tak snad i inspirací.

Má to ještě smysl?

Londýnské letiště Heathrow, to je občanské mraveniště, křižovatka lidských osudů, kde jste jednou z tisíců letenek, bloudících nekonečným prostorem třeba až k ekumenické kapli. První náraz s bezpečnostními opatřenými je zábavný i drsný zároveň: při prohlídce vás svléknou z kabátu, saka i bot a pečlivě prohmatají. Čas se vleče, fronta neubývá... Aspoň že osobní kontrolu provádí půvabná Jamajčanka v uniformě! Těším se, ale těsně přede mnou ji vystřídá tělnatý Ind, zbrocený potem a nevrlý. Všude kolem naprosto multikulturní společnost, barvitý mix ras a životních postojů, názorů, návyků. Jak tento „tavicí tyglík“, tuto hemživou směs, může oslovit – ne-li vzájemně propojit – rozhlas (či televize) veřejné služby? Má ještě na prahu nového tisíciletí smysl, a pokud ano, tak jaký?

U pardálů veřejnoprávnosti

Sako se umí nosit až ve čtvrté generaci – tak zní, tuším, poněkud toporný překlad anglického úsloví, které však v sobě ukrývá hluboce pravdivé jádro. Už napohled je The Bush House, dosavadní sídlo rozhlasové „větve“ BBC, solidní budovou na prahu proslulé Regent Street, vlnící se až k Picadilly Circus a křížící proslulou Oxford Street s jejím prý nejkrásnějším obchodním domem v Británii – jmenuje se Selfridge a právě oslavil své století.
Záviděníhodná kontinuita na člověka však dýchne především uvnitř. Atmosférou pracovních týmů a podmínek. Nejen že Británie má jak známo nejdelší tradici demokracie na světě. Především, a to si zde člověk záhy uvědomí, se její moderní dějiny nelámaly co dvacet let tak, jak tomu bylo u nás – a doufejme, že znovu nebude, protože se syčáky se přitom vždy vymete i nová elita, sotva se něco naučila.
Také v BBC zajisté probíhá generační výměna, ale uměřeně a džentlmensky: starým „pardálům veřejnoprávnosti“ se mládí nevysmívá, natož aby je likvidovalo. Strategie je jiná, zřetelná. V zákulisí, tam, kde se rozhoduje o programu, ponechme zkušené matadory, ale navenek, před veřejnost a na jednání s politiky, vystavme dynamické jedince kolem čtyřicítky, mezi něž patří třeba generální rozhlasový ředitel Tim Davie. Ti totiž rozptýlí nebezpečný pocit, zrádný veřejný obraz, který je pro rozhlas v moderním světě zničující: že rádio je „starý vynález pro staré lidi...“

Chytrost nejsou žádné čáry

Neřekl bych, že v BBC pracují oproti Českému rozhlasu či České televizi výjimeční géniové. Jenom si zřejmě dokáží tu a tam sednout, dát hlavy dohromady, nastínit výčet okolností, v nichž působí – a podle toho jednat. Žije ve Velké Británii mnohem víc lidí než v malých zemích typu Česka? Výborně, pak vybereme na koncesionářských poplatcích dostatek prostředků a nemusíme posluchače obtěžovat reklamou. Jenže lidé mají právo přesně vědět, jak s jejich penězi nakládáme. A tak v infozdrojích BBC najdete mimo jiné „koláč“, z něhož zřetelně vyplývá, kam se investuje a proč. Asi sedmdesát procent do televize, sedmnáct procent do rozhlasu, osm procent do digitalizace a pět procent do internetu.
Přehledně, bez ostrých loktů a politických „strýčků“ všeho druhu, se také v BBC zamysleli nad tím, kolik vlastně mají k dispozici analogových kmitočtů a jak – a pro koho, s jakým výhledem do budoucna – na nich vybudují síť stanic. Vycházejí přitom ze základních pravidel, na nichž je vybudována veřejnoprávnost: informovat, vzdělávat, bavit, podporovat jak vlastenectví, tak úctu k menšinám, vyhledávat národní talenty a zároveň „přivádět svět k nám domů“ neboli rozšiřovat obzory.

Pět a pět je deset

Každá z deseti základních stanic, ale i mnohé regionální, tak zodpovědně činí a umí to průhledně zdůvodnit. Pět z nich je analogových, pět digitálních – a vzájemně se buď doplňují, či naopak působí v promyšleném kontrapunktu, aby vcelku ukojily široký sociální vějíř svých „klientů“, svých posluchačů.
BBC 1 nabízí poměrně stručné zpravodajství či publicistiku a hodně mladé, objevné hudby: cílí na populaci ve věku 19 až 35 let, kdy lidé ukotvují svou hodnotovou orientaci.
Zdaleka nejposlouchanější BBC 2 je „lidovka“, plná popmusic a zábavy, nejenom ve skečích či sitkomech, ale i způsobem uvolněné moderace.
BBC 3 si představte jako vznešenější Vltavu, zaměřenou především na vážnou hudbu, s nevelkým podílem náročného uměleckého slova.
BBC 4, to je – s podporou vysílání na dlouhé vlně – stanice mluveného slova: obsažné zpravodajství, analýzy, hloubkové rozhovory, politika v širším společenském kontextu včetně (u nás nepředstavitelných) parodií.
A konečně BBC 5 vysílá – věřte nevěřte – od rána do noci sedm dní v týdnu jen a jen sport; londýnští taxikáři, jak mohu dosvědčit, neposlouchají nic jiného a debata o Petru Čechovi láme konverzační ledy.
Digitální vysílání pečuje, řeklo by se, o menšiny. Cílí na obyvatelstvo s kořeny v asijských zemích a kultuře, na spoluobčany černé pleti s jejich sociálními specifiky, ovšem ale také na děti, které přece rádio nebudou poslouchat jinak než přes počítač či iPod nebo mobil, a také využívá bohatého archivu. Obecně však platí, že digitalizace nepostupuje tak svižně, jak technokraté doufali, a z toho vyplývá další pozoruhodný aspekt činnosti BBC.

Nejsme ghetto vyvolených

Ano, řekli mi tam, s „priváty“ jsme v nemilosrdném konkurenčním boji o publikum, také na nás přes své lobbisty žalují u politiků, také by chtěli docílit převodu penězotoku od koncesionářů ve svůj prospěch. Ale my se s nimi zároveň musíme spojit a také to činíme, máme-li přesvědčit průmysl, že musí podpořit digitalizaci například novými rozhlasovými přijímači do aut a do volného prostoru, protože jinak inovujeme příliš draze a do prázdna...
Naopak, a to mě také velmi zaujalo, trošku couvají v rozvoji svých podpůrných služeb na webu: tam se totiž otevírá další bitevní pole v době, kdy se noviny neprodávají, kdy tiskoví magnáti jako Murdoch chtějí zpoplatnit internet a zuří, že se jim tam veřejná elektronická služba „tlačí“ zdarma, přestože její zákonné poslání a snad i vymezení je jiné. Proč, usnesl se top management BBC, provokovat přespříliš? A tak je web zásadně podporou vysílání, a navíc leccos vizuálního nabízí komerčnímu tisku zdarma, v rámci dobrých vztahů na trhu.
Zkrátka a dobře, i tak mocný gigant, jakým British Broadcasting Corporation stále je, vysílá do světa pokorný signál, že vnímá jednadvacáté století, období krize a právo konkurence přežít v tržních podmínkách. Je rovněž otevřeno jednáním s politiky, kde sice stojí tvrdě na svých základních principech, ale neuzavírá se ublíženecky do ghetta vyvolených, a nekoleduje si tak o malér.
Není náhodou, co mi v BBC řekli na rozloučenou: „Všimni si zvenčí, že náš dům svým oblým, zeštíhleným průčelím připomíná loď rozrážející rozbouřené vody. Ale v žádném případě není a ani nebude Titanikem...“

Jiří Vejvoda, ředitel ČRo 2 – Praha