|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Letní vůně a zimní blues
Nic proti metaforám – zesilují požitek z prožívání, zmnožují
představivost. Ale někdy si už říkám – hernajs, to se všechno
musí něčemu podobat? Musí být růže jako čínská císařovna,
spodničky tanečnice nebo bludiště vůně? Jasně že nemusí!
Nenapsala Gertruda Steinová málem před sto lety v básni
Posvátný Emily že: Růže je růže je růže je růže...? Napsala a
měla recht.
Já ale jsem štvanec metafor. Inspirace mě přepadá i nad hrnci
v kuchyni. Krájím například jablka na štrúdl a z jednoho musím
vykrojit skoro polovinu. Tak tohle dělá se svým životem
kamarád Míša, představuji si. Vykrajuje z něj zkažené zimní
měsíce. Zimu přežívá schlíple, schlíplost prokládá vztekem a
klením, závidí medvědům zimní spánek. Když vezmeme navíc
v úvahu, že třetinu léta i zimy prospí… Neměla bych ho na ten
trudný fakt upozornit? Vždyť plnohodnotně žije jen na jaře a
v létě, a navíc jenom přes den! Ukrojím z jablka ještě
třetinu... Takhle nějak to s ním vypadá. Chudák kluk.
Míša totiž trpí zimními depresemi. Chytnou ho už někdy
v listopadu a pomalu mizí na začátku dubna. Netroufám si je
před ním zlehčovat, i když se do deprese, natož sezonní,
neumím vžít – mám prostě takové štěstí. Připouštím sice, že
v zimě slábne přísun spontánních radostí ze světla, tepla,
bujení rostlin a ptačích zpívánek, ale zase se dá udělat víc
práce. Zimu většinou propíšu a pročtu, a protože mám
k písmenkům, větám, myšlenkám a příběhům vášnivě kladný vztah,
nijak nestrádám. Zato Míša! Je ajťák a zimu prosedí u monitoru
počítače, šklíbí se, jak si tak prohlíží na netu svět, jehož
tragédie a bláznovství proudí od všech možných vysílačů
k satelitům vysoko nad atmosférou a od nich jako mediální
radioaktivní spad padá na planetu a přes oči a uši do našich
nebohých hlav. Technicky si to představit neumím, ale úplně
vidím, jak obrazové a zvukové informace, různá křepčení
s vysmátými baviči, příběhy, hry, ideologické žvásty, výbuchy
sebevražedných teroristů, soutěže v tanci a zpěvu a vábení
různých predátorů, kteří chtějí náš hlas nebo naše prachy,
míří do milionů přijímačů všeho druhu, baví nás, ale i
oblbují, obtěžují a malinko i vzdělávají a dodávají pravdivá
fakta i účelové lži a kecy o naší době, kterou jsme si
nevybrali a v níž musíme žít.
Štrúdl se v troubě zatím rozvoněl, ale monitor svítí a láká ke
komunikaci – musím Míšovi napsat mail, zkontrolovat jeho stav.
Ptám se ho bodře: Bobře, máš se dobře? Tak co, ty medvěde, jak
si užíváš hibernaci? Načež načrtávám krásy budoucího jara a
léta s medem a malinami… Na to vždycky slyšel. Ale zima je
letos tuhá, tentokrát je zle. Moje laciná útěcha a rozvernost
mu jdou na nervy. Odpovídá obratem: Jen jestli se jara dožiju!
Víš co? Tuhle zimu bych se nejradši odkrágloval. – Honem
honem, kde vzít pomoc? Ber to s odstupem, dělám chytrou. Je to
jen afektivní porucha, tedy nic osudového. Přece víš, že zimní
deprese souvisejí s působením serotoninu v mozku. No a
serotonin je přenašeč nervových vzruchů a účastní se procesů,
které mají vliv náladu. A na jeho syntézu v těle má zase vliv
hladina světelného záření. Normální biochemické procesy. Tak
si doma krucipísek rozsviť všechny ty svoje úsporný zářivky a
pusť si k tomu rokenrol. A dlabej prekurzory serotininu.
Hlavně bílkoviny bohaté na L-tryptofan – opisuji z chytrých
článků, protože vím, že tohle má rád. Když se na něj mluví
vědečtinou, lahodí to jeho racionalitě. Sám už si najde, kde
tyhle lahůdky získá, a že si má dopřát kromě oblíbeného laku
na rakev (abstinenti, to je fernet) mléko v různých podobách,
listovou zeleninu a celozrnné pečivo. Maso mu připomínat
nemusím. Bude pak sice vědět, co všechno má proti zimnímu
blues učinit a co zbaštit, ale stejně to neudělá. Možná proto,
že zimní deprese jsou součást jeho integrity a image. Že díky
nim mu v zimě leckteří domlouvají, starají se o jeho
rozpoložení, omotávají mu fáči přátelství zimomřivé ego.
Kuchyňský budík na mě zaječel, že už mám vyndat štrúdl.
Otevřená trouba vydechne horko pekla a vůni nebe. Závin má
barvu jako pleť mladé blondýnky v červenci (metafory mi už
zase skáčou v hlavě jako blechy v ježčích bodlinách), je
vzedmutý horkou párou z jablek a zalévá byt dechem horké
skořice, jablek a na másle opražené strouhanky... Mňam! Tak, a
mám nápad! Přijď na štrúdl, mailuju honem Míšovi a promýšlím
režii té návštěvy – pustím mu k závinu desku s nahrávkou
divadla Járy Cimrmana a ukážu mu v počítači fotky z minulého
léta, do čaje kápnu rum… Normální léčba humorem, nostalgií a
sladkostmi zároveň – to jeho depku skolí. Odpovídá mi opět
obratem: Až na jaře!
Na jaře štrúdláky dojdou, vyťukám. A dost! Dochází mi
trpělivost s těmi věčnými odmítači – pár jich znám. Radši už
ten krám vypnu, piští tence jako tinitus, dodává maily, o
které nestojím. Otevřu si konečně pracovní komp, který není
připojený k internetu, a připomenu si ještě jednou Gertrudu
Steinovou (řekla prý jednou kolegovi: Hemingwayi, poznámky
nejsou literatura!): Psát je psát je psát je psát je psát je
psát je psát.
Zní to jako práskání bičíku, ale co jiného – v zimě. |
