|
|
Zdeňkovi Sýkorovi k devadesátinám
Po patnácti letech se do výstavních sálů pražské Městské
knihovny vrací dílo českého umělce s nezpochybnitelným
světovým renomé – Zdeňka Sýkory; některá jeho díla ostatně
musela Galerie hlavního města Prahy zapůjčovat ze zahraničních
sbírek a institucí, včetně pařížského Centre Pompidou.
 Od
minulé výstavy se samozřejmě prohloubily reflexe a posunuly
úhly pohledu na vnímání autorova díla, nezměnil se však
výchozí fakt, že Zdeněk Sýkora je předním experimentátorem
v oblasti výtvarného jazyka, stejně jako průkopníkem
počítačového umění u nás. K jeho devadesátým narozeninám byla
takto připravena velkorysá retrospektiva, do níž kurátor Pavel
Kappel během dvouletého výzkumu Sýkorova díla zahrnul ty
nejlepší obrazy a objekty za minulých padesát let.
Lze říci, že navzdory dlouhým letům tvůrčího rozmachu a –
alespoň v posledním dvacetiletí – časté výstavní prezentace
Sýkorovy tvorby, stejně jako navzdory jeho světovému renomé,
se jeho dílo dodnes potýká s nepochopením a to i u častých
návštěvníků výstavních síní. Nakolik v tom hraje roli příklon
českého publika k lyrickému, dionýskému (nikoli tedy
konstruktivistickému, apollinskému) pólu tvorby, výstižně
nazřený již v eseji Jaroslava Seiferta při příležitosti
udělení Nobelovy ceny, je tématem, zasluhujícím si dnes nových
připomínek. Ostatně i řada předchozích interpretací Sýkorovy
tvorby trpí nepřesnými východisky, jež jeho nesrovnatelné
struktury chápaly jako „produkt náhody či počítače“. Jisté je,
že o konstruktivním umění se dnes uvažuje ve zcela jiných
kontextech, je více chápáno jako svébytný výraz objektivizace
skutečnosti.
Skrze konvolut nejranějších děl výstava dokládá, že Sýkoru
vždy zajímaly vztahy tvarů, barev a prostoru, že jeho tehdejší
tvorba zahrnovala vlivy fauvismu a suprematismu, ale i to, jak
svou malířskou citlivost průběžně kultivoval v přírodě. Každý
jeho nový obraz vždy vychází z předchozí realizace, aby
zároveň naznačoval další tvárné možnosti. Lze říci, že jeho
díla jsou stejnou měrou spontánní jako promyšlená (může nás
takto překvapit, že chef d‘oeuvre výstavy, slavnou Linii č.
24, vytvářel po celý rok, Linie 220, s příznačným podtitulem
Poslední soud, jej zase stála půl roku vyčerpávajícího úsilí).
Zvolený racionální systém, vyúsťující v celý „soubor
pravidel“, malíř nepoužíval mechanicky ale intuitivně, aby jím
co nejpřesvědčivěji vyjádřil prožitou emoci. Sýkorova tvorba i
způsob myšlení odkazuje k archetypálním pocitům, přítomným ve
všech vývojových fázích. Sám jako příklad takových
inspiračních zdrojů uvádí kmitající sluneční reflexy ve vodní
hladině, šumění větví, chvění listí na stromech či pohyb mraků
na obloze... Opominout nelze ani bytostnou souvztažnost jeho
díla s hudbou, jež je stejně tak svázána se systémem
a kombinatorickými principy. Při vytváření svých linií bere
muzikálně cítící malíř v potaz jejich harmonické vztahy a
modulaci, ve druhém významovém plánu však tematizuje i samotný
proces jejich vzniku.
Závěrem připomeňme ještě jeden inspirační až iniciační moment.
Počátkem let šedesátých Sýkoru (stejně jako jeho generační
výtvarné blížence, Václava Boštíka a Karla Malicha) oslovila
populárně vědecká kniha Fyzika jako dobrodružství poznání
z pera dvojice Albert Einstein a Leopold Infeld. Stojí za to
ji v tomto kontextu znovu otevřít, třeba právě kvůli pasážím,
týkajícím se důsledků takzvaného Brownova pohybu. Jakkoli je
dílo Zdeňka Sýkory pro většinu z nás stále jen těžko čitelné,
může se příslušná „teorie náhodného střetávání těkavých
mikročástic v kapalném či plynném médiu“ stát intuitivním
vodítkem pro vnímání většiny jeho obrazů. Neboť náhodnost je –
v relativistickém pojetí Einsteinově i Sýkorově – prostředkem
k dosažení „vyššího řádu“.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný teoretik
Foto Martin Polák |
