|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Jak se čte, když se nečte
Je to ale zatrachtilá situace, milí čtenáři slov, která vám
píšu. Vždyť to někdy vypadá, že kromě vás už nikdo ničehož
nečte, až si jeden říká, má-li to jeho připisování vůbec
nějaký smysl. Spíše si dnes lidé prohlížejí obrázky a na nich
ty, které znají už z minula z jiných obrázků. A ti, co dosud
čtou, čtou dnes nějak jinak, ne aby hledali odpověď na
existenciální otázku Co dělat?, ale spíše samo čtení chápou
jako odpověď na ni, tedy jako prostředek, jak se čtením
zabavit. Kdepak jsou časy, kdy psaní čtenáře podněcovalo,
přilévalo oleje do ohně již hořícího. Takové psaní jako
rozšiřování lidského vědomí, lidské svobody, citu a soucitu se
zdá být pro většinu z nás passé. Jisto je, že v dohledné době
naše náměstí či parky neobohatí vedle Jiráska, Vrchlického,
Čecha, Havlíčka či Máchy nad bronz trvalejší Urban, Zmeškal,
Kratochvil či Viewegh, o básnících ani nemluvě.
Přesto literatury přibývá, snad nastejno s úbytkem čtenářů. Na
vzrůstající počet spisovatelů se tak prostě nedostane. Sama
literatura se stala hadem s velikou hlavou, požírající vlastní
malý ocásek. Ta veliká hlava jsou samotné knihy, alespoň ty,
které je záhodno si přečíst. Ten ocásek jsme my, já, čtenář.
Rozhodnu-li se přečíst si Vojnu a mír, Tichý Don, o Hledání
ztraceného času ani nemluvě, fatálně tím utrpí – alespoň pro
mne – ostatní spisovatelé. Čtu pomalu a mám málo času a to je
dnes pro literaturu vražedná kombinace. Spisovatelé jí čelí
tím, že se uchylují k novinařině a scenáristice. Tedy
k obojímu, co dle Francise Scotta Fitzeralda ničí styl
skutečného spisování. A přitom jsem se tuhle dozvěděl, že svým
psaním jako takovým, bez všelijakého toho přidruženého písání,
se u nás uživí všeho všudy dva autoři, ti ostatní nadto hákují
smluvně nebo zaměstnanecky v novinách, časopisech, reklamních
agenturách či kýho čerta. Což o to, to tu bylo odjakživa, aniž
si to člověk nějak zvlášť připouštěl. Když jsem byl mladý,
sebezáhubně romantický básník v naději, oslněný a osmyslněný
portréty vousatých bardů v čítankách, poflakoval jsem se
v tehdy romantických částech města, chytal se nálad, a
zaslechl-li jsem zpoza oken přerývané ťukání do psacího
stroje, hned jsem si pomyslel, že to tam básník pomocí rumu
svádí Múzu a tluče verše, aby si tak vydělal na rum, který
opět promění ve verše... Inu, svět mne už tehdy zajisté
podváděl, přepisovala tam spíše sekretářka šéfovi projev,
v lepším případě tam třeba jiná osvícená písařka rozepisovala
samizdat a v nejhorším případě tam vskutku smolil nějaký
režimní páprda ze Svazu spisovatelů to, co pak už nikdy nikdo
nečetl.
Jenže: ať jsem si tehdy představoval opravdového spisovatele
jako bohémského nemravu a mravokárce v jednom, výhodu měl
nepopiratelnou, byl vskutku čten, a to i na místech z dnešního
pohledu poněkud „nekorektních“. Tlusté romány byly hltány
třebas i v té nejlidovější hospodě spolu s pivem a gulášem; je
pravda, že jsem se s tímto jevem už dlouho nesetkal.
Inu, psaným slovem se dnes nechává doslova oslovit jen nějaký
ten vzdělaný příslušník střední třídy, a ještě ho prý bude
ubývat. Představuji si ho jako vás, milí čtenáři, vidím
v takovém sympatickém jednotlivci člověka, který vlastně je i
není, čte tak trochu navzdory, protože žádné pořádné médium
ani reklama na něj moc nemyslí a v jeho čtení ho nepodporuje,
naopak, zrazuje vás, abyste si raději koupili – cojávím –
třeba brusle, jedno jaké, ty jsou dnes doopravdy trendy. Možná
proto, že jen máloco je méně příhodného, méně kompatibilního
právě se čtením. Možná ještě automobil, však se mu dnes
podřizuje krajina i ekonomika. Výhled po šumných dálavách bylo
lze spojit se čtením románu či sbírky básní i v dostavníku či
sentinelu, možná by to šlo i dnes v pendolinu či šinkanzenu,
jakkoli se snaží být rychlejší než myšlenka. Dovezou vás co
nejrychleji přes lán světa, zřejmě abyste tam měli více času
na čtení... Ale ať si jedou rychle jak sluneční paprsek, něco
beztak nepředhoní; je to tak rychlé, protože my se
nepohybujeme v tom, zato ono se to pohybuje v nás. Je to
stres, záhubný strach z toho, že během čtení o něco přijdeme,
třebas o peníze, které dnes souvisí i s oním nevyslovitelným,
jímž se smysl psaní z ekonomických vazeb dříve vyčleňoval. Ale
za to opravdu nemůžeme my, vzdělaní lidé střední třídy,
vezoucí se někde v podpalubí civilizačního Titaniku. Ti nad
námi a ti pod námi – alespoň u nás doma – ničehož literárně
poctivého nečtou, a už vůbec ne nevyslovitelného.
Nebylo by tomu zajisté tak, kdyby svět nebyl vepsí. A není to
dnes už jenom bytostná skuhravost literátova: Je to cosi
obecnějšího, až snad všeobecného, vždyť co chvíli se mi teď
sune pod oko nějaká ta petice proti nepořádkům stran vyšších
principů mravních, nějaký ten výkřik volajícího na poušti
bezmoci a zklamání. A – zjišťuji s radostí poněkud
masochistickou – ty texty nejsou nejen špatně míněny, ale ani
napsány. Jejich pisatelé jako by si byli dobře vědomi, že je
třeba více než kde jinde a kdy jindy dobře formulovat, protože
jak jinak chytnout za srdce, zaujmout rozum a zasáhnout
svědomí? Domlouváme se takto horizontálně mezi sebou,
vertikálně zas tlumočíme slova svých předchůdců našim
následovníkům. Slovo má náhle zase smysl; je-li dobře napsané,
dá se pak – až dojde na věc – i dobře povědět. |
