|
|
 Nadhled
i rozhled Věry Mikuláškové
„Moje první zaměstnání po studiu bylo v Československém
rozhlase Brno.“ Těmito slovy se otevírá jeden ze souboru více
než šedesáti medailonků, v nichž Věra Mikulášková (TR 12/2010)
vzpomíná na široký okruh osobností, s nimiž se setkávala buď
prostřednictvím svého muže, básníka Oldřicha Mikuláška, anebo
prostě proto, že celý její život byl úzce spjatý s prostředím
literárním, divadelním, rozhlasovým a televizním. Kniha Věry
Mikuláškové Zrcadlo vzpomínek, kterou vydal nakladatel Šimon
Ryšavý, vznikla z autorčiných vypravování, k nimž dala
nápaditý popud redaktorka brněnského rozhlasového studia Alena
Blažejovská, jež jim na několik let vyčlenila odpovídající
místo ve vysílání literárně-publicistického magazínu Zelný
rynk.
Ve vypravování Věry Mikuláškové ožívají básníci a spisovatelé
(Bochořák, Hrubín, Kainar, Kožík, Kříž, Kundera, Seifert,
Skácel), výtvarníci (Bauch, Foltýn, Fridrichová, Kubíček,
Matal, Milén, Netík), herci (Fialová, Gräfová, Karlík, Lakomý,
Zindulka). K výčtu jmen by se správně slušelo připojit slovní
spojení „a další“, ale ani to není dostatečná nápověda, z níž
by bylo patrné, že kniha nabízí také setkání s významnými
režiséry, hudebníky, překladateli, literárními vědci a dalšími
obdivuhodnými osobnostmi. Ve vzpomínkách autorky, která v
plné čilosti a svěžesti překročila osmdesátku, bychom marně
hledali stopy nadměrné umluvenosti nebo posmutnělé povzdechy
nad uplývajícími časy. V jejím věcném a přesném vypravování,
občas dokládaném úryvky z korespondence nebo jiných pramenů,
cítíme spíše úsměvný nadhled, klidnou vyrovnanost, smysl pro
laskavý humor a široký odborný rozhled. To jsou ostatně
vlastnosti, které Věru Mikuláškovou provázely celý život a
odrážely se i v její práci, když z rozhlasu přešla do
brněnského studia České televize, kde stála v čele redakce
vysílání pro děti, a po listopadu 1989 postavila toto studio
znovu na nohy jako ředitelka.
Vydání Zrcadla vzpomínek, v němž se odráží tolik pozoruhodně
zachycených tváří, je nesporně záslužný čin nakladatele Šimona
Ryšavého. Škoda, že ho kazí velmi nedbalá editorská práce, jež
se projevuje v tiskových chybách, v opakování stejných pasáží
nebo třeba v tom, že čtenář marně hledá medailonek o autorce,
na nějž ho upozorňuje tiráž.
Ivan Němec, publicista |
