Číslo 18 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem, režisérem a improvizátorem.
Petrem Markem.

Andrea Hanáčková, publicistka

Jak se stává ze života úmor

Ondřej Vaculík je jednou ze svých profesí stavař. Tak jako na stavbu, umí se i jako rozhlasový autor podívat na věc z výšky, z dálky, zespod, z boku i zevnitř a to často tak, že vezme své posluchače na cestu. Tentokrát v pořadu Stará dáma se loučí (premiéra 7. dubna na ČRo 3 – Vltava) o optimalizaci železniční přepravy na konkrétní trase ve středních Čechách. Tématem je otázka, jak bude v praxi sloužit moderní dopravní koridor, který z finančních důvodů nezohledňuje fakt, že lidé musí na vlak někde počkat. Zdánlivě staromilské volání po vytopené čekárně postupně bobtná o další témata: Proč se slovem optimum zaštiťuje chování stavitelů železnic, kteří chápou cestujícího jako balík k přepravě? Kde se může občan dotázat na smysluplnost stavby ve veřejném prostoru? Jak mají vedle pojmů typu optimalizace a modernizace obstát slova jako pohodlí a přívětivost?
Autor zvolil pro svůj feature kompozici fabulizovaného vyprávění malé školačky, která popisuje výlety se svým učitelem za různými úředníky, železničáři, správci tratí a jeho rostoucí nespokojenost s faktem, že se věci nenazývají pravým jménem a nikdo za nic nemůže. Malá holčička legračně komentuje divný svět dospělých a pan učitel alias autor je čím dál víc naštvaný. Zprostředkuje nám pompézně načančanou veřejnou diskusi o optimalizaci, verbální výkruty místních politiků, demagogické veletoče investorů i úpornou snahu respondentů zůstat rozhodně v anonymitě.
Pořad můžeme chápat i jako zamyšlení nad rytmem našich životů: „Člověk sem dokráčí k tomu vlaku a rád tady počká,“ říká jedna cestující a předznamenává tím strhující závěr pořadu. Nad sedmnácti pařezy po zbytečně vykácených zdravých stromech kolem trati spustí Vaculík litanii na celý svět. Nekorektní, nevyvážené ba sprosté spílání systému, který činí z lidí balíky, plošně likviduje staré domy, stromy, zvyky a slušné mravy ve prospěch rychlosti, betonu a koridorů. V hořkosti dospívá autor až k nápadu, že by se takto preventivně mohli likvidovat i lidé, protože tak jako tak, jednoho dne umřou.
Ve zvoleném žánru, temporytmu i míře autorské angažovanosti v rámci celého pořadu je takový závěr zcela adekvátní. Cítím jako osvobozující a očistné, že si ho může autor na vlnách Vltavy dovolit. Marnost vězí ve vědomí, že pokud si Ondřej Vaculík nezaloží občanské sdružení a nevrhne veškeré síly na boj se stavebně-investičním molochem, je tohle zanadávání asi tak všechno, co může pro mizející svět staré železnice udělat.