 Petr
Marek,
herec, režisér, improvizátor
Pod značkou Midi Lidi se neskrývají jen hudebníci, ale také
takzvaní VJové. Kolik vás v kapele vlastně je?
Midi Lidi tvoří tři muzikanti, kteří hrají na pódiu písničky z
počítačů, a tři výtvarní umělci, dalo by se říct metači obrazů
na plátno, kteří se střídají, hrají s hudbou ping-pong,
zkrátka ji obrazově doprovázejí při koncertech.
Do jaké míry jsou skladby dopředu připravené a co měníte přímo
na scéně?
Hudební základ máme naprogramovaný. Změny děláme podle nálady
publika, takže písně mohou být delší, jinak zvukově barevné a
podobně. Vizuální plochy za námi se proměňují ještě víc.
Proslavili jste se hudbou k filmu Protektor, za kterou jste
dokonce získali Českého lva. Jak tato spolupráce vznikla?
Marek Najbrt mě oslovil už v roce 2004, kdy režíroval snímek
Mistři. V té době Midi Lidi ještě neexistovali, skládal jsem
pod pseudonymem Muzikant Králíček. Když Marek točil
Protektora, obrátil se na mě znovu. Tentokrát šlo ovšem o film
zasazený do swingové éry. Samozřejmě jsme měli obavu, že se k
tématu a době nebude elektronická hudba hodit. Nakonec jsme
vzali samply starých šlágrů ze třicátých a čtyřicátých let,
tedy podklady, které se daly obohatit našimi nápady. Většinu
jsem programoval sám, zbylí muzikanti nahrávali party pro
saxofon a klarinet.
Pomáhá úspěch Protektora kapele při turné?
Tipuju, že ano, protože na koncerty v České republice nyní
chodí mnohem víc lidí.
Nedávno jste zavítali na Slovensko. U sousedů je to stejné?
Na Slovensku Protektor neběžel. Hráli jsme tam asi jen na
deseti místech, takže nemám úplně přehled. Ale rozhodně to
bylo o poznání divočejší než v Čechách – až na Žilinu, tam
jsou návštěvníci klidní a při koncertu posedávají. Neklidní
jsou naopak na východě. V Prešově nebo Košicích jsme zažili
velké taneční chumelenice, ale taky nám v těch končinách
ukradli počítač.
Vydali jste dvě alba. Jaký je mezi nimi rozdíl, kam jste se
posunuli?
Na naší druhé desce jsou určitě tanečnější skladby, první
vznikla spíš doma a „teoreticky“. Hraním na parties jsme
zjistili, na co publikum rádo tančí a pro nové cédéčko jsme se
rádi poučili.
K čemu všemu odkazuje název druhého CD Hastrmans, Tatrmans &
Bubáks?
Rád říkám, že to je o vnitřních strašidlech nebo straších, co
v sobě máme. Vážně myšleno to ale není. Titul vznikl zřejmě
kombinací dvou zdrojů – Bubáků a hastrmanů Josefa Lady a písně
Hastrmane tatrmane melou. Zpíváme pouze česky a máme legraci z
domácích skupin, které používají angličtinu. Proto to pitomé
poangličtění.
I když teď hodně vystupujete s kapelou, stále stíháte také
divadelní představení, zejména s Rádiem Ivo. Na jakém principu
funguje?
Naše divadelní rozhlasová hra se jmenuje Život nedoceníš a je
úplně improvizovaná, takže každé vydání má nový příběh,
postavy, vyústění. Dopředu nevíme nic, startujeme z nulového
bodu. Obecenstvo nás sleduje, je to extrémně nezajímavý pohled
na tři lidi sedící za stolem a mluvící do mikrofonů. Přímo na
místě vyrábíme také zvuky. Dříve jsme je dokonce vytvářeli
fyzicky, třeba jsme lámali větvičky. V současnosti je
pouštíme. Najednou například zazní kroky a někdo musí říct, že
se někam jde. Pak se ale chůze změní v běh, který je tam
náhodou nahraný, takže z ničeho nic postava musí zrychlit,
ačkoli vlastně zatím neví proč.
Jedno vydání vaší hry jste nahráli pro pořad Čajovna na ČRo 3
– Vltava. Dokonce jste dostali cenu na Prix Bohemia Rádio. Jak
natáčení probíhalo?
Výjimečné pro nás bylo to, že jsme příběh dvakrát zastavili a
domluvili se na jeho pokračování. Závěr jsme předělávali
třikrát. Nenechali jsme vše úplně náhodě, dokonce jsme
stříhali. Nicméně doprovodné zvuky jsme i v tomto případě
přidávali sami naživo ve chvíli, kdy jsme zároveň mluvili.
Zdá se, že improvizace je pro vaši práci hodně důležitá...
Improvizované jednak nabízí šanci, že dění bude živější a
živelnější, protože obsahuje spoustu chyb, které činí život a
dílo zajímavými. Stylizace může někdy hodně umrtvovat. Třeba
při českých televizních seriálech umírám z té češtiny a divím
se, že herci jsou ochotni říkat přesně stavěné sentence,
přestože v životě nikdy nikdo takhle nemluví. Mě spíš baví
věty tak, jak je běžně slyším, tedy s chybami. Velmi často z
nich vycházím v ději, v konkrétních slovech, ale i ve zvucích.
Stává se, že nám omylem začne hrát nějaký zvuk, takže v tu
chvíli se otevírá nová dimenze. Chyby jsou pro mě životadárné.
Absolutní základ. Za druhé je zřejmé, že při množství věcí,
které děláme, bychom ani nestíhali všechno nazkoušet. Souvisí
to také s leností, která se dostavila po zjištění, že nám jde
improvizování. Nicméně jsem součástí několika nacvičených
inscenací, například Nic nás nezastaví Jiřího Havelky v
Ypsilonce. Improvizace má ovšem také svá úskalí. Když jsme
hráli víc představení týdně, museli jsme v podstatě denně
vyvinout nový příběh, který měl smysl a nové postavy. Někdy už
toho bylo moc.
Kateřina Rathouská, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto Mona Martinů
a
Michal Pěchouček
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 27. dubna. |
