|
|
Pestrá sobota v Den vítězství
Vzhledem k tomu, že sobotní program Českého rozhlasu 2 – Praha
je už nějakou dobu pestrý nejen co do názvu, ale především co
do skladby pořadů, rozhodli se letos jeho redaktoři tu
pestrost nepřehánět a témata buďto přímo související, nebo
příbuzná s faktem, že od konce druhé světové války uplývá
šedesát pět let, připravit pro rubriky stávající.
Rozumí se, že prim bude hrát historie, ale rozhodně ne
bezhlavě. Ostatně tituly některých pořadů to ani nedovolují.
 Jako
chlapce by mě zastřelili
Oběma je přes osmdesát let, jsou celoživotními partnery a žijí
v Lidicích u Kladna. Jmenují se Skleničkovi a jsou
pozoruhodní. Jaroslava Skleničková se však spolu s manželem
Čestmírem do obnovených Lidic vrátila až na dobu zaslouženého
odpočinku. Když z původních Lidic v červnu 1942 odcházela,
respektive byla odvážena, viděla naposledy nejen rodnou obec,
ale také svého otce. Pan Suchánek byl spolu s ostatními muži a
chlapci zastřelen v rámci surové odplaty za domnělý podíl
Lidických na smrti protektora Heydricha. Kdyby Jaroslava
Suchánková byla chlapcem, zastřelili by ji také. Bylo jí totiž
velmi čerstvě šestnáct let. Díky tomu ji úředně seznali ženou
a spolu s matkou a tetou ji internovali v koncentračním táboře
Ravensbrück. Strávila tady tři roky. Vězenkyně s písmenem T v
červeném trojúhelníku s pořadovým číslem začínajícím
jedenáctkou se upnuly k myšlence, že někde jinde jsou jejich
muži, otcové a starší bratři a děti že byly dány – podle
oficiálního prohlášení nacistů – na náležité vychování. Kdo
ví, jak by to s nimi dopadlo, kdyby žily bez naděje a znaly
daleko brutálnější skutečnost.
Kdokoli dodnes papouškuje slova tehdejší propagandy o náležité
vychově dětí, vzbudí hněv paní Skleničkové. „Na prstech jedné
ruky by se dalo spočítat, kolik děti z Lidic se dostalo k
německé rodině! Copak to bylo nějaké náležité vychování, když
je nechali na holém betonu?! I ty nejmenší! Pár jich náhodou
zachránili vojáci, ale desítky jich převezli do Lodže, kde
jejich životy vyhasly v nákladních automobilech, jejichž
výfukové plyny posloužily k vraždě!“
Když paní Skleničkové bylo sedmdesát, sepsala pro svou rodinu
vzpomínky. Nechtěla, aby se na některé věci zapomnělo. Pak ale
zapracovala náhoda. Měla podobu editorky Jany Havlíkové a na
svět přišla nevelká knížka s názvem Jako chlapce by mě
zastřelili. O něco později vyšla její německá verze a
praktická potřeba si řekla o anglickou mutaci textu. Jenomže
kde vzít překladatele? Skleničkovi jsou obyčejní důchodci,
nemají kapitál ani kontakty. Svěřili se mikrofonu Dobrého
jitra a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Přihlásila se
paní Tamara Volejníková z Chrudimi a slíbila, že spolu s
maminkou, původem Angličankou, se do překladu pustí bez nároku
na honorář. Prvního dubna letošního roku se anglická verze
knížky nejmladší lidické ženy dočkala svého křtu. Podrobnosti
si poslechněte 8. května po desáté hodině v Českém rozhlase 2
– Praha.
Padlý Ladislav Padior
Jeho jméno najdete na pamětní desce obětem Pražského povstání
v květnu 1945 umístěné v rozhlase. Byl to nadějný poeta, člen
Dismanova rozhlasového dětského souboru. Zbloudilá či snad
zlomyslná německá kulka umlčela jeho básnický a herecký talent
a 9. května, když se pod Dismanovým vedením sešli členové
souboru k vysílání aktuálního pásma věnovaného dějům revoluce,
pracovali už bez něho. Se vzpomínkou přijdou současní členové
DRDS do studia v sobotu 8. května krátce před třináctou
hodinou. Před časem totiž pořídili unikátní nahrávku vyprávění
o Ladislavu Padiorovi, na které se z kamarádství k němu a z
lásky k rozhlasovému souboru vyznává herec Josef Vinklář.
Radioautomat: povídky, příběhy, zábava
Pořad Radioautomat není třeba zvlášť představovat. Připravit
na osmého května možnosti, z nichž hlasováním vyberete pořad,
který bude odvysílán, to je velký dramaturgický oříšek i pro
letité profesionály. Zvažte, co byste o svátečním sobotním
odpoledni chtěli poslouchat: Nabízíme dvě tajuplné povídky –
Anonym a Muž, který dovedl lítat. Napsal je Karel Čapek.
Autor, jemuž osud nedopřál dlouhého života, ale paradoxně ho
tím uchránil před krutostí koncentračního tábora. Interpretace
Jaroslava Marvana a Martina Růžka na nahrávce z roku 1968 je
nedostižná.
 Nebo by vás snad oslovil příběh poválečný? Paní Alena
Kohoutová, dcera komika Járy Kohouta, se řízením osudu ocitla
v mládí mimo Československo. Rodina po roce čtyřicet osm
emigrovala nejprve do Německa a později do USA. Vzpomínky na
prvorepublikové umělecké milieu Prahy, na dramatický odchod z
domova, na pobyt a práci v cizině, na působení Járy Kohouta v
Americe, to vše si můžete poslechnout v pořadu Mezi Čechy
domov můj. Můžete, ale nemusíte. Třeba dáte přednost pořadu
autorky, která v šedesátých letech minulého století rozdávala
radost rozhlasovým posluchačům humornými sedmilhářskými
historkami, ale kdesi hluboko v sobě ukrývala vzpomínky na
Osvětim a na své blízké, které tam ztratila. Dita Skálová
zaznamenala v roce 1962 vyprávění svých rozhlasových kolegů na
téma Co zažije reportér. Bavte se a vzpomínejte současně. To
je třetí možnost, kterou vám v sobotu 8. května v čase po
čtrnácté hodině Radioautomat nabídne.
Tomáš Černý, redaktor ČRo 2 – Praha
|
