|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Diskrétní zóna
Vzájemné šlapání po nohou, strkání lokty, dýchání na zátylek,
nic z toho by nemuselo nastávat, kdybychom ctili zeměpisný
údaj, že na jeden kilometr čtvereční připadá v naší zemi 133
obyvatel.
Kdybychom byli ukáznění a drželi se této cifry, nedocházelo by
ke strkačkám, shlukům a mačkanicím. Pro zmíněný počet jedinců
je na dotyčném kilometru prostoru habaděj. Mohli bychom tam
poskakovat, metat 133 kozelců a dělat další užitečné věci.
Jsme však neukáznění a na mnoha místech se shromažďujeme
v hustotě, která značně převyšuje uvedený údaj průměrného
počtu obyvatel na průměrném kilometru čtverečním. Jinde naopak
není ani živáčka. Lišky tam dávají dobrou noc, ale otázkou je,
komu vlastně.
Výsledná nerovnováha má za následek, že v sídlech zahuštěných
musely být postupně namalovány na podlahách výrazné čáry, aby
člověku byla aspoň na některých místech zachována diskrétní
zóna. Například u bankomatů. Nebo na poště. Taky občas na
úřadě. Případně ve spořitelně, aby někdo za námi nemohl
šmírovat, jak jsme spořiví. Případně naopak, jak nám vysychá
konto.
Tato zóna představuje novodobou kategorii v poněkud jiném
významu, než jakou zosobňovala diskrétnost za časů našich
předků. Ve třicátých letech minulého století zpívala Hana
Vítová ve filmu Děvčátko, neříkej ne! píseň, která byla
obsahově poměrně vzdálená od přešlapování u bankomatu.
Piskáčkova skladba se jmenovala Diskrétní budoár, dvou dívčích
retů žár.
Není mi známo, zda vzdálenost té upozorňující čáry je
stanovena normativně. Možná jen odhadem, i když pouze
přibližným a nepočítajícím s tím, že by u té čáry stál
Bystrozraký.
Přesněji a vědečtěji jsou definovány zóny pro vzájemnou
komunikaci. Za VEŘEJNOU ZÓNU je pokládána osobní vzdálenost od
nekonečna do 3,7 metru. Je mi záhadou, jak lze komunikovat
z nekonečna, ale možná jde o vyvolávání duchů.
Za bližší kontakt je pokládána vzájemná vzdálenost v rozmezí
1,2 až 3,7 metru. Tedy ZÓNA SPOLEČENSKÁ. Právě v ní je zřejmě
radno se chovat společensky, hovořit o společenských
problémech, o lidské společnosti jako takové, případně o
společnostech speciálních, k nimž patří například ty akciové,
nebo s ručením omezeným.
Přistoupíme-li k někomu ještě blíže, dostáváme se do ZÓNY
OSOBNÍ. Taková vzdálenost je vyjádřena rozmezím od 1,2 metru
do 45 centimetrů. Je to přesně ta vzdálenost, kdy
v důvěrnějším hovoru někomu říkáme: „Osobně si myslím, že bys
to neměl brát osobně.“
Následující zónu bych nazval přimykavou. Ovšem odborně –
v rámci takzvané proxemiky – se jí dostalo jiného pojmenování:
ZÓNA INTIMNÍ. Je to centimetrové rozpětí, jehož název mohl být
podle mého názoru odvozen od vzdálenosti, z níž bývá aplikován
intimsprej. 45 centimetrů a méně: až k vzájemnému dotyku.
Jsou-li pro naši vzájemnou slovní i mimoslovní komunikaci
stanoveny výše zmíněné břehy, pak u hudby je to bezbřehé.
Proniká odvedle přes stěnu. Ačkoliv soused není zrovna
technik, je to výrazné techno.
Diskrétní zóny jdou vniveč, když dělníci na stavbě si halasně
pouštějí do ulice na plné pecky pro svou potěchu muziku
z některé ze svých oblíbených stanic. Proud proudové hudby je
pouze tu a tam přerušen projíždějícím autem se stočeným
okénkem, z něhož vytéká hlasitá muzika ze stanice konkurenční.
Mezi oběma hudbami dochází – stejně jako na počátku vesmíru –
k velkému třesku.
Budiž chvála příslušníkům mladé generace, kteří poslouchají
své oblíbené skupiny prostřednictvím špuntů v uších. Je to
ohleduplnější, než tomu bývalo v časech, kdy se chodilo se
řvoucím tranzistorem i v lese a právě vysílaný trumpetista a
zpěvák Jiří Jelínek tam proti své vůli plašil své jmenovce.
Dnes jsou zvukovým smogem zaplaveny městské ulice a stále víc
i mnohá okolí letišť. Nedivím se obyvatelům Vodochod a
okolních lokalit, že mají výhrady proti uvažovanému vzniku
tamního mezinárodního letiště. Trvale mi zůstávají vzpomínky
na přelety letadel při tvorbě bývalého televizního pořadu
Nedělní ráno, který se natáčel povětšinou v areálu restaurace
poblíž ruzyňského letiště. Jako jeden z moderátorů jsem
s lítostí musel nejednou přerušit natáčené interview.
A to i s takovými osobnosti, jako byl legendární vědec Otto
Wichterle. Zrovna hlučně přistávalo letadlo a moje rozmluva o
kontaktních čočkách by kvůli proznívajícímu rámusu nebyla pro
diváka zrovna kontaktní.
Existuje-li Úřad na ochranu osobních údajů, domnívám se, že je
na čase, aby kromě něj vznikl i Úřad na ochranu osobních uší,
očí a nosů.
Ano – i nosů.
Býváme uraženi, když nejeden z cizinců uvádí po návštěvě naší
hezké země, že mu jaksi dělalo potíž vyrovnat se s odérem
některých jedinců v dopravních prostředcích. Co si to ti
cizáci dovolují? Nebo snad mají – nedejbože – v něčem i
pravdu? Pravda, jak známo, nevoní.
V každém případě pokládám za zajímavé prohlášení jednoho
z našinců, který se k naznačené kritice vyjádřil na internetu.
Uvedl, že máme svobodu, a ať mu nikdo nekecá do toho, kolikrát
se bude sprchovat. Že je to jeho soukromá věc.
Takhle to cítí on. Teď jde ještě o to, jak ho ve společné zóně
budou cítit ostatní. |
