|
|
 Se mstou
se musíme nejdříve pomazlit
O krušných padesátých letech vznikla řada komediálně laděných
výpovědí, často ovšem s varovně tragickými podtexty. Mezi
takové rovněž patří Ceremoniář (ve čtvrtek 13. května ve 21.55
uvádí ČT2). Režisér Jiří Věrčák zde zpracovává námět Evy
Kantůrkové, inspirované prý skutečnou událostí. Vypráví o
osudech uhlazeného číšníka Františka (Jan Hrušínský), jenž se
skrze své povolání originálně pomstí tyranskému režimu –
nejenže jej zesměšní, ale hlavně přiměje, aby na svém
zesměšnění aktivně spolupracoval. Mladý muž totiž využije
pozvání, aby obsluhoval na vládní recepci, a díky sebevědomému
vystupování se vkrade do zákulisí státních i stranických
špiček. Ty jsou sice zneklidněny jeho přítomností, nikdo totiž
neví, odkud přišel, ale možná právě proto se ujímá stále
důležitějších úkolů včetně pověření uspořádat velkolepý státní
pohřeb...
 Námět
samotný prozrazuje několik významových rovin, snadno
vypozorujeme odkazy na novodobou kopnikiádu, na revizorovské
téma, na groteskní absurditu kafkovského ražení. Věrčák se
všech těchto směrovek dotýká, aniž by je však zdůrazňoval nebo
dokonce na nich vystavěl celý příběh. Průběžně však pod
zábavným povrchem prosvítají jako připomenutí závažnějších
podtextů. Žánrově lze film zařadit mezi černé komedie. Svůj
vnější vzhled totiž prezentuje naprosto vážně (až s teatrální
naléhavostí, odrážející se zejména v herectví), aby teprve
navozené souvislost probouzely humorné asociace.
Hrušínský nepodlehl pokušení vypomáhat si nadsázkou, za jeho
vstřícnými, ba starostlivými slovy rozpoznáme ironický odstup,
který však sebejistí představitelé moci vůbec nevnímají. Tato
dvojlomnost titulní postavu ozvláštňuje, aniž by ji posouvala
ke grotesce. Protagonista zůstává po emoční stránce
neprostupný, jen občas zaregistrujeme šťastné oddechnutí, když
mu zdaří další tah promyšleného plánu.
Režisér načrtává propletence mezi vládnoucí elitou, jejíž
přízemnost je sice konstatována, ale nikoli zveličována, a to
včetně milostných avantýr s populárními herečkami. Základní
stavební jednotkou Věrčákovy režie je výrazová uměřenost,
střídmost v užívaných vypravěčských prostředcích. Režisér
zajisté zná své slavnější předchůdce (třeba Postavu k
podpírání, Ucho nebo Skřivánky na niti) a poučil se:
Ceremoniář se důstojně řadí vedle nich.
Jan Jaroš, filmový publicista |
