|
|
 Jan
Rokyta,
rozhlasový redaktor, režisér a folklorista
Je myslím zbytečné ptát se, zda je pro vás rozhlas povoláním,
nebo posláním?
Když mám mluvit o rozhlase, musím se trochu víc nadechnout,
abych vyslovil všechno, co považuji za podstatné. Rozhlas se
totiž opravdu stal mým životním posláním. Provázel mě od
samého dětství, protože už v Jasenné jsme měli za války
rozhlasový přijímač, provázel mě v pozdějších letech, když
jsme začali s Technikem a samozřejmě i s Pražskými
madrigalisty nahrávat, a provází mě i v posledních třiceti
letech života, kdy se mi stal každodenní pracovní náplní.
Nebyla tedy náhoda, že jste po letech praktického muzicírování
usedl za rozhlasový redakční stůl?
Mělo to svou logiku. Když se rozhodnete pracovat jako
rozhlasový hudební redaktor, otevře se před vámi úplně nový
svět. A to nejen z profesionálního žurnalistického hlediska,
ale i z hlediska poslání a využití lidové písně. Pochopil
jsem, že od rozhlasového mikrofonu budu moci lidové písni
pomáhat daleko podstatněji, než když budu jenom sedět u
cimbálu, nahrávat ve studiu nebo vystupovat na koncertech.
Být rozhlasovým redaktorem je ovšem hlavně náročná profese,
nemám pravdu?
Mohl jsem začít o některých věcech přemýšlet hlouběji, než
jsem to dělal dosud. Uvědomil jsem si, že lidová píseň je ze
všech hudebních žánrů snad nejbohatší na nejrůznější kontexty
lidské, ale i ryze hudební, umělecké a historické. Na každou
lidovou písničku, kterou se rozhodnu veřejně uvést, se mohu
podívat z více stran. Podívat se kdy vznikla, odkud je, z jaké
pochází sbírky, v jaké tónině je zapsaná, o čem pojednává,
v jaké je tónové řadě, v jakém nářečí se zpívá, kdo ji kdy
hrál, která kapela ji proslavila a kterému zpěvákovi nejlépe
padla do noty. Tak bych mohl pokračovat do nekonečna, protože
těmito otázkami se každý den zabývám. To je smysl mé práce.
Lidé si dnes ale bohužel zpívají méně než kdysi, určitě pokud
jde o lidové písničky. Nebo nemám pravdu?
Už několik let vysílám na ostravských vlnách pravidelně
dvakrát denně folklorní chvilku Zazpívejte si s námi. V tomto
pořadu nabízím posluchačům možnost zpívání v plné míře. A
zaznamenal jsem, že si lidé uváděné písničky opravdu aktivně
zpívají. Samozřejmě hlavně písničky známější. Jsem rád, že
ostravský Český rozhlas tyto aktivity podporuje a lidové hudbě
věnuje přiměřenou plochu.
V jiných studiích se to děje řidčeji?
Podobné folklorní cykly jako je Zpívejte s námi vznikaly i
dříve, zejména v dobách, kdy se například celostátní stanice
ČRo 3 – Vltava chovala moudře a byla ochotna nabízet
náročnějším posluchačům pořady lidové hudby. Vzpomínám
například na cykly Cesty za folklorem, Uprostřed pevniny nebo
Píseň domova. Nebyly to pořady, které jsem vždycky vymýšlel
já, ale velice mě těšilo na nich spolupracovat. Lidové písně
jsme v nich prezentovali co možná objektivně jak z hlediska
hudebního, tak historického a literárního. Hudební ukázky byly
doprovázeny stručným komentářem. Posluchač věděl, kde a jak je
určitá píseň ukotvená. Že ji například sběratel František
Bartoš našel roku 1882 ve své rodné dědině a teď nám svůj
vzkaz posílá přes vzdálenost sto třiceti let do 21. století.
Že ten vzkaz je živý živoucí. V tom já vidím poslání lidové
písně v rozhlase.
Měla by se tedy lidová hudba v rozhlase nejenom více hrát, ale
mělo by se o ní i více povídat?
Zavedl jsem si takové pravidlo, že komentář k lidové písničce
v jakémkoli rozhlasovém pořadu nesmí překračovat stopáž jedné,
nanejvýš půldruhé minuty. Všechno podstatné, co je třeba
k písničce povědět, by mělo být vysloveno v šesti, sedmi,
nanejvýš osmi větách. Víc není třeba. Naše řeč budiž stručná a
jasná.
Milan Švihálek, publicista
Foto Daniel Martínek
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 4. května. |
