|
|
O bigbítu
Kdo se nepoučí z vlastní minulosti, riskuje její reprízu. A
čím vzdálenější je doba, na kterou vzpomínáme, tím obtížnější
bývá zahlédnout její pravou podobu za mlhou zidealizovaných
vzpomínek. O (ne)dávných letech bolševické totality platí
obojí. Význam televize pro zachování věrného obrazu dob
minulých v myslích pamětníků a jeho zprostředkování
nepamětníkům je mimo diskusi. Zejména té České –
veřejnoprávní. Účinnější než provolávání obecných hesel a
politiky často účelově zneužívané strašení jsou konkrétní
příklady konkrétních osudů konkrétních lidí. Mrazivá
uhrančivost právě reprízovaného autentického záznamu procesu s
Miladou Horákovou hovoří za vše.
 Výmluvnou
výpovědí o všedním životě v komunistické nesvobodě však může
být i titul méně „nápadný“. Důkazem je jiná aktuálně uváděná
repríza – dvaačtyřicetidílný cyklus s názvem Bigbít
z produkce tehdejší tvůrčí skupiny Čestmíra Kopeckého.
Už v době svého vzniku patřil Bigbít k pozoruhodným televizním
projektům. S odstupem dvanácti let od premiéry jsou jeho
dokumentární a historiografické kvality ještě zřejmější. Nejen
proto, že zachytil nezopakovatelná osobní svědectví Mikyho
Volka, Oty Bezloji, Jeníka Pacáka, Petra Nováka, Deža Ursinyho
a dalších zvěčnělých československých rockových legend.
Reprezentativní výpověď o přirozené revoltě bigbíťáků a jejich
nekonečném potýkáním s bolševickou tupostí a zvůlí je názornou
ukázkou principiální nesmiřitelnosti svobody a totality.
Sdělnou, přitažlivou a pochopitelnou i pro onu skupinu
nepamětníků. Zmínku v kontextu dnešního hledání „klíčů
k minulosti“ si Bigbít zaslouží i pro průzračnou čistotu
použité dokumentaristické metody. Obraz minulých dějů nevzniká
interpretací tvůrců, ale postupným skládáním mozaiky vzácných
archiválií, střídmě použitých týdeníkových odkazů, a především
nekomentovaných subjektivních svědectví někdejších
protagonistů. Zejména úvodní díly režírované Zdeňkem Suchým
jsou vzorovým příkladem efektivity takového řešení.
Symbolickým završením historické reflexe bývá její zobecnění v
uměleckém díle. Dějiny československé bigbítové revolty
skrývají námětů na několik hraných seriálů. Zmarnit veškerý
její dramatický potenciál je však snazší, než se zdá. Stačí
prostoduše nasadit hercům vlasaté paruky, do rukou jim dát
kytaru a lahváče, přidat něco typizovaných postav, zápletek a
poněkud zmatených „příznaků doby“, a to vše naroubovat na
příslušně schematický příběh. Přesně jako v případě nedávného
Klubu osamělých srdcí – zkarikované pseudodramatické banality,
kterou podle scénáře Martina Bezoušky pro Českou televizi
natočil režisér Petr Nikolaev...
Jan Svačina, publicista
|
