|
|
Dvě pohlaví a tolik mnohoúhelníků!
Čím komplikovanější jsou vztahy mezi muži a ženami, tím
vděčnější jsou pro dramatické ztvárnění, jež se ovšem –
paradoxně – snaží tuto komplikovanost představit divákům co
nejpřehledněji, a zároveň tak, aby zachovalo její tajemství.
Do jaké míry se to ale podaří, záleží vždy na interpretech.
Komplikované vztahy Hedy Gablerové ke třem mužům, kteří ve
stejnojmenném pozdním dramatu Henrika Ibsena vystupují,
zpřehledňuje inscenace Švandova divadla až schematicky.
Režisér Daniel Špinar, letošní laureát Ceny A. Radoka, upravil
překlad Františka Fröhlicha tak, že potlačil odkazy na
zemřelého generála Gablera, ze kterého si jeho dcera Heda
vytvořila jakýsi nedostižný vzor mužnosti. Tím se inscenátoři
jednak osvobodili od asociací na nietzscheovského
„nadčlověka“, které by jim ztěžovaly přesun příběhu do
současnosti, a zároveň si otevřeli možnost významově pracovat
s intenzitou „mužské aury“ Hediných protihráčů. Nejhůř je na
tom její muž, doktor Tesman. David Punčochař ho podává jako
nekomplikovaného mazánka a jeho měkkýšovitost vystihuje
v metaforické etudě o radosti, jakou tomuto historikovi umění
způsobil tetin dar – pantofle.
Boty vůbec jsou v této inscenaci důležitou rekvizitou: hned po
otcových pistolích si s nimi Heda hraje nejčastěji. Čím vyšší
podpatky, tím lépe. Takže když se na jevišti objeví vznosná
postava hostujícího Martina Pechláta v roli někdejší Hediny
lásky Lovborga, je zřejmé, že na tohoto uhrančivě chladného
alfa samce Tesman nemá. A to ani v odborné oblasti, kde si oba
konkurují také. Jenže s Lovborgem k Tesmanům přichází i paní
Elvstedová. A ta je ve ztělesnění Evy Leimbergerové nejen jeho
oddanou a inteligentní ochránkyní, ale i krásnou a vášnivou
milenkou. Mezi oběma ženami vzplane boj. Když Heda vidí, že
prohrává, neváhá zničit to nejcennější, k čemu se Lovborg,
potýkající se s alkoholismem, vzchopil – jeho vědecké dílo.
Tím však neničí jen společnou budoucnost Elvstedové a
Lovborga, ale i jeho samého. A když pak poznává, že se svým
činem vydala na milost a nemilost advokátu Brackovi, dalšímu z
beta a gama samečků, kteří ji chtějí zahnat do kouta, sáhne po
své hračce nejmilejší...
Ještě nikdy jsem neviděl hrát Ibsena s tak přímočarým
obnažením dravých živočišných vztahů, jež se skrývají pod
politurou kultivovanosti. Tím ovšem z inscenace mizí i veškeré
nuance a tajemství. A nejsem si jist, jestli fascinující výkon
Jany Strykové – která titulní hrdinku obdarovává vášní i
chladem, opovržením i něhou, spontánností i odstupem – je za
toto zjednodušení dostatečnou náhradou.
Stopy Ibsenova vlivu na psychologizující líčení vztahů mužů a
žen lze zaznamenat i v Lédě. Ač ji její autor Miroslav Krleža
napsal již před osmdesáti lety, svou českou premiéru měla tato
komedie až letos. V překladu Ireny Wenigové a v úpravě a režii
Ladislava Smočka ji uvádí pražský Činoherní klub. Léda
s labutí je obraz, nad nímž zažívá muka tvorby jeden z hrdinů
příběhu – šmírácký a právě proto uznávaný akademický malíř
Aurel (Ondřej Vetchý). Tou pravou „labutí“ je v komedii ovšem
jeho přítel, výtvarný kritik Oliver Urban, jenž se ani nemusí
proměňovat: k ženským klínům se dostává díky své proteovské
výmluvnosti. Petr Nárožný dává tomuto bývalému diplomatu
sofistikovanost a šarm obstarožního proutníka, kterého už jeho
donchuánství sice značně unavuje, nicméně je silnější než on
sám. A podléhá mu nejen Aurelova milenka a žena
velkoprůmyslníka Klafnara Melita (Nela Boudová), ale také o
něco chladnější Aurelova žena Klára. Ztělesňuje ji Dana Černá
a její svádění je vrcholnou hereckou kreací obou interpretů.
Mravy nemravů, jež inscenace přibližuje s jemností etologické
studie a přitom s komediální nadsázkou, zrcadlí dnešní
sexuální konzumerismus. Krležova Léda je objevem, jenž nejspíš
rychle pronikne i na naše další scény.
Bronislav Pražan
Foto Petr Neubert |
