|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Cena cti
Musím se přiznat, že kdykoliv čtu nebo slyším o nějakém novém
politickém, finančním nebo korupčním skandálu, ať už u nás,
nebo v naší také nešvary spojené Evropy, myslím na to, že
ještě na počátku minulého století reagovali muži ve veřejných
nebo politických funkcích na taková obvinění často tak, že si
vpálili kulku do hlavy. Neviděli žádnou jinou možnost než
tímto způsobem zachránit svou poskvrněnou čest.
Nemyslím si, že tyto sebevraždy byly vždycky nutné a v žádném
případě je nechci dávat za příklad našim veřejným činitelům,
už proto ne, že by jejich řady tím velmi zřídly. Přesto mi ale
hodnota, kterou muži na počátku minulého století přikládali
své cti imponuje neskonale víc než ono pokrčení ramen, jímž
dnešní veřejní činitelé na taková obvinění reagují. A všichni
už známe ten cirkus výmluv a lží, který po takovém obvinění
následuje a jímž se dotyční pokoušejí z aféry za každou cenu
vyvléct a zůstat ve funkci v naději, že nějaká nová aféra od
nich odvede zájem veřejnosti, a ta na tu jejich nakonec
zapomene. A nemohu považovat za pokrok, jestliže finanční
magnáti, kteří svými machinacemi způsobili současnou
hospodářskou krizi a mimo jiné připravili miliony soukromě
pojištěných v USA o jejich penze, si začali, když hrozící
krach byl obrovskými finančními investicemi odvrácen,
nestydatě rozdělovat milionové odměny a jen pohoršený výkřik
veřejnosti jim v tom alespoň částečně zabránil.
Jak důležité jsou ale právě v době všeobecné liberalizace
morálních měřítek vědomí vlastní cti a osobní integrita,
nedávno názorně ukázala hannoverská biskupka Margot
Käßmannová, předsedkyně Rady evangelických církví, hlava
německých protestantů. Zvolení angažované a svou přímočarostí
známé teoložky jako první ženy do této funkce bylo přijato
s velkým uspokojením a její vánoční kázání, v němž označila
aktivitu německých jednotek v Afgánistánu za problematickou,
vyvolalo bouři souhlasu i nesouhlasu. A pak se to stalo: Po
setkání s přáteli sedla Käßmannová s 1,6 promile alkoholu
v krvi do auta. Když na červenou přejela křižovatku, zastavila
ji policie a všechno vyšlo najevo. Německá veřejnost ztrnula.
Církev se ale za Käßmannovou postavila a žádala, aby na svou
funkci nerezignovala.
Napětí, jak se zachová, rostlo. Ještě v příliš dobré paměti
byl případ duryňského ministerského předsedy Althause, který
na sjezdovce zavinil smrt lyžařky, na svůj úřad kvůli tomu
nerezignoval, ale volby proto prohrál. Käßmannová naopak o tři
dni později stručně a jasně prohlásila, že na všechny své
funkce rezignuje, protože jí po jejím přestupku pro funkci
chybí nutná důvěryhodnost a autorita a její svědomí jí
nedovoluje úřad dál zastávat. A stalo se něco podivuhodného.
Svou demisí Käßmannová úctu neztratila, ale narozdíl od
Althause, ji naopak získala, a nadto ještě svým jednáním
pozvedla laťku morální zodpovědnosti, kterou budou
představitelé veřejného života v Německu v budoucnosti měřeni.
Takovou Margot Käßmannovou bychom u nás také potřebovali. |
