|
|
Jak nacisté vyráběli falešné libry
Německý snímek Ďáblova dílna (středa 19. května, 20.30, ČT2)
se věnuje méně známým událostem z druhé světové války –
vybraní vězni z koncentračních táborů, odborníci přes tisk a
bankovnictví, byli nahnáni do přísně utajované dílny, kde
vyráběli padělky nejprve anglické a poté se chystali i na
americkou měnu. Nacisté tyto peníze hodlali vrhnout na
mezinárodní trh a způsobit tak zhroucení ekonomik obou států.
Liber – k nerozeznání podobných těm pravým – se natisklo na
130 milionů, čtyřnásobek britských devizových rezerv, výrobě
dolarů, do poslední chvíle oddalované, nakonec zabránil konec
války.
 Nucení
padělatelé, jimž velel sám šéf protipadělatelského odboru v
Berlíně, si byli vědomi, že pomáhají prodlužovat válku, že jim
jako nežádoucím svědkům hrozí fyzická likvidace – a přesto
byli vděčni za každý další den života, stráveného, oproti
běžným poměrům v koncentrácích, v luxusních podmínkách, až se
vzpěčovali rozpoutat povstání, k němuž někteří horkokrevní
radikálové vyzývali.
Také v Ďáblově dílně řešili vězni odvěký svár, zda žít na
kolenou a navíc s vědomím, že pomáhají nepříteli, nebo hrdinně
zemřít, byť s vyhlídkou, že jejich čin bude marný. A jak tvrdí
hlavní hrdina Salmon Sorwitsch: „Náckové mě nepřimějí, aby se
styděl nebo měl výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem přežil.“
Nebyl to ovšem jen žid jako většina ostatních, byl to
především geniální padělatel – a proto nosil odlišné označení
na vězeňském úboru, kriminálnický zelený trojúhelník. Zprvu na
něj každý pohlížel úkosem.
Režisér Stefan Ruzowitzky se opíral o vzpomínkovou knihu
Adolfa Burgera, jednoho z přeživších účastníků této akce,
tehdy horkokrevného mladíka vyzývajícího ke vzpouře. On však
není ústřední figurou, tím je již zmíněný Sorwitsch. Je to
ruský porevoluční emigrant, jenž nepochybně měl tragické
zkušenosti s pogromy už z carského Ruska, člověk, který
programově odmítá vnímat politiku. Vyhublý Karl Markovitz jej
věrohodně oživil, do protáhlé, odhodlané tváře mu vdechl touhu
za všech okolností přežít.
Režisér věrohodně postihl napětí v „ďáblově dílně“, dané
různorodostí povah i emocí. Vypodobnil strach zmocňující se i
prominentních vězňů. Ale přitom si dovolil, navzdory
tragickému zakotvení, i lecjaký žertík, třeba lakonické
sdělení, že falešným librám důvěřují nejen švýcarští bankéři,
ale jako pravé je hodnotí i angličtí odborníci...
Jan Jaroš, filmový publicista |
