|
|
Hoffmann v nejnovějším hávu
Je neštěstím autorů, když odejdou předčasně a zanechají své
dílo v nedokončené skice nebo ve stavu poskytujícím prostor
pro mnoho výkladů a úprav. Byl to i případ nekorunovaného
operetního krále Jacquesa Offenbacha, který zemřel půlrok před
premiérou svého chef-d‘oeuvru – Hoffmannových povídek na
libreto Julese Barbiera.
Pražské Národní divadlo se při novodobém uvedení (premiéra 6.
března) této fantastické opery o pěti jednáních rozhodlo
přistoupit ke kritické edici díla, kterou podle nedávno
nalezených autorových skic vytvořili Michael Kaye a
Jean-Christophe Keck. Představilo tak operu dosahující téměř
wagnerovských rozměrů. Jako informace pro odborníky a znalce
zpěvoherního žánru byl jistě tento počin přivítán s povděkem,
otázkou je, jak na to zareagují běžní diváci. Marně by tu
například hledali slavnou Dapertuttovu „diamantovou“ árii,
která sem byla přičleněna při úpravách po skladatelově smrti.
 Nicméně
režijní koncepce Ondřeje Havelky dává zapomenout na všechny
tyto rozpačité připomínky, které vyplývají ze zakořeněného
stereotypu inscenační tradice. Někdy jsme též zvyklí na
prohození jednotlivých dějství či epizod, kdy osudové milenky
z Hoffmannova života přicházejí na scénu v jiném pořadí.
Osobně jsem přivítal prodlouženou (rekonstruovanou) benátskou
scénu s kurtizánou Giuliettou, která dává velký prostor pro
dramatické vyznění příběhu. Havelka se scénografem Martinem
Černým skvěle vyřešili takzvaný dvojí plán této hry, kdy
skutečný Hoffmann přichází do své oblíbené hospůdky a hostům
vypráví své povídky, které se na jevišti zhmotňují jako
samostatné jednoaktovky. Vidíme jakousi obrovskou knihovnu či
rekvizitárnu, která je umístěna na točně a při jejím obratu
nenásilně vstupujeme do světa Hoffmannova vyprávění. Jsme
přitom svědky mnoha jevištních efektů, které skvěle dotvářejí
tento pohádkově fantaskní svět s určitou dávkou nadsázky a
humoru.
Ivan Ruml, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Diana Zehetner
|
