|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Krajinou landartových kýčů
Jak vznikl land art, po česku zemní umění? To se tehdy, v
letech sedmdesátých, vydávali výtvarní umělci do krajiny – na
rozdíl od svých předchůdců bez štaflí, malkastny a blindrámu –
s okem však vůči přírodě neméně pozorným a vstřícným. U nás
nabyl tento směr podoby bohulibě skromné, dozajista i proto,
že velkým projektům by se v našem tehdejším
kulturně-politickém milieu nedostávalo ideologické podpory ani
peněz. Nápady tvůrců nabývaly spíše intimních podob: házení
pestrobarevných míčů do rybníka, rozčlenění spadaného podzimní
listí podle barev či obepnutí osamoceného chlumu dlouhatánským
pásem papíru. Bylo to mírně provokující i přemýšlivé samo o
sobě, přírodě to přitom neubližovalo ani esteticky, ani
ekologicky. Ve Spojených státech, kde se tohle umění zrodilo,
se samozřejmě pracovalo ve velkém: umělcům byly k dispozici
mamutí náklaďáky a dozery, a mohli tak vesele přemisťovat tuny
zeminy a měnit tvář krajiny. Což o to, Amerika je veliká,
nějaká ta olbřímí plachta natažená přes kaňon či do moře
zasahující štěrková spirála mnoho škody na přírodě také
nenadělaly a pohled na výsledek je – soudě alespoň podle
fotografií – také hezký.
Zdá se mi jen, že u nás se dnes takových samozvaných
landartistů vyrojilo více, než je zdrávo, a že je při nejlepší
vůli nemůžeme nazvat hledači nových cest v umění. Spíše jako
by je inspirovala dnes už poněkud vousatá myšlenka na
pokořování přírody a pak také možnosti současné techniky, tedy
především té těžkotonážní, která se nezastaví – a to ve smyslu
hmotném i duševním – před ničím.
To si takhle vyjdu vítat jaro do jedné druhdy přívětivé
příměstské rokle, kde bývalo milo vydechnout a potěšit se
pohledem na jabloňový sad, touto dobou právě nakvétající. Inu,
nenašel jsem ani sad, ani místo samo, zato celé stádečko
buldozerů, s nadlidskou silou tu pěknou rokli zasypávajících
zeminou. Co to tento tady, táži se chlapíka, který tu právě
měří zemi. A on že prý metro. Jaké metro, ptám se zpitoměle.
Geodet se pochybovačně usměje, že prý je mu to taky divné,
tady v dolíku, ale snad prý nějaké to dopravní zázemí ke
stavbě že tady vzniká.
Dobrá, říkám si, je třeba poručit krajině, tam, kde byla země
dříve vykotlána chaotickými přírodními silami, je třeba
zasáhnout a všechno pěkně peneplenizovat, jak říkají
geologové, po česku zarovnat, aby měl jeden po okolí přehled.
Ostatně je to tu stále ještě městský katastr, a město přece
patří lidem, kteří ať si s ním dělají, co umějí a uznají za
vhodné. A tak jsem si příště raději vyrazil dobrých dvanáct
vlakových stanic za město, abych si zblízka prohlédl jednu
z těch monumentálních hald, jež tu zůstaly coby svědectví o
práci několika generací horníků, fárajících zde v průběhu
několika politických režimů. O haldách se dnes hodně píše, po
ukončení těžby se za léta zarůstání odolnými travinami,
břízkami a osikami staly hájemstvím, refugiem, jak se u
biologů říká, všemožných bezobratlých, ale i pernatců a
chlupáčů, kteří se za tu dobu stačili stát zase jinde
vzácnými.
No a tak tam jedu a dojedu a koukám… A vy teď čekáte, že
v duchu tohoto fejetonu vám sdělím a dodám „…a halda nikdež!
Oni vám ji naložili na náklaďáky, aby jí zasypali tu rokli,
kde se pak bude stavět to metro.“ Ale ne, milí čtenáři. To by
sice bylo hodně absurdní a pro naši dobu tak snad i příznačné,
ale to už bych si opravdu, jak se říkávalo, hodně cintal
pentli. Ne, společným jmenovatelem mezi haldou a roklí bylo
jen to, že halda byla také tak dočista oholena, zbavena
stromového porostu (o těch bezobratlých a pernatých a
chlupatých nemluvě), jenž ji po léta sám od sebe, zadarmo
rekultivoval. Byla právě oněmi buldozery a náklaďáky
proměňována v jakoby skutečnou, táhlou a povlovnou, pro
budoucí její dobyvatele tedy patřičně pohodlnou horu. Nezlobte
se na mne, když napíšu (to, co platí pro výtvarné umění, platí
v tomto případě i obecně), že tváří-li se něco jako něco
jiného, chce-li být něčím, co ze své podstaty není, je to kýč
a basta. Lidé tu prostě na zemi nejsou od toho, aby budovali
hory, a hory ze své podstaty nepotřebují, aby je budovali
lidé. Smutný byl v tomto smyslu pohled na zajíce, zmateně
pobíhajícího po pustém návrší, po rozježděném svahu strusky,
jako by – což je docela možné – na ní hledal místo, kde ještě
před rokem bydlil, kde se narodil...
V prvorepublikovém humoristickém časopise Trn z roku 1924
čteme vtip: „Nevíš, prosím tě, proč tady kácejí ty stromy?“ –
„Voni tady budou dělat park.“ Nevím, nakolik tehdy bylo mezi
čtenáři Trnu rozšířeno ekologické myšlení, zdá se mi však, že
vtip zazní svou absurditou stejně i dnes. Kdo by ale před
oněmi dávnými lety řekl, že se na takto absurdních, tedy
venkoncem zbytečných projektech budou podílet všelijaké ty
dotace z fondů Evropské unie. Vždyť právě v tomto punktu nás
současná tendence, zdánlivě řešící problém nezaměstnanosti
bona fide, vrací ještě hlouběji, kamsi do středověku s jeho
příznačným strachem z nedotčené přírody, v dnešním pojetí tedy
z přírody nedotčené dosud záměry environmentálních plánovačů,
krajinných architektů, developerů a dalších dobyvatelů,
přiživujících se na dotacích tak nepřirozeně, jak nepřirozená
je v důsledcích taková umělá hora, kýčovitý land art, Hladová
zeď, jež zakrývá pravou podstatu Potěmkinových vesnic... |
