|
|
 Jak
Turci „čistili“ svou vlast
Genocida arménského obyvatelstva v Turecku, k níž došlo v
letech první světové války, se stala námětem řady filmů
(například Araratu, uvedeného též Českou televizí). K
nejnovějším patří Skřivánčí dvůr natočený před třemi roky
bratry Tavianiovými (v neděli 27. června ve 22.45 uvádí ČT2).
Na krvavé dění nahlíží v kontextu válečných událostí, v
kontextu tureckých snů o silné říši ohrožované Ruskem, za
jehož přívržence jsou Arméni považováni. Koneckonců i mezi
Turky lze nalézt jedince, které šokovala míra násilností,
jakkoli je sami umožnili či dokonce podnítili, vzácně jsou
ochotni i pomoci.
 Od
bratrů Tavianiových (připomeňme aspoň jejich nejslavnější
počin Padre padrone) rozhodně nemůžeme očekávat nějaký akční
thriller. S inscenační i vypravěčskou uměřeností skládají
pečlivě komponované obrazy narůstající bezmoci – od zdánlivého
(a někdy i blahobytného) poklidu až k masakrům. Příběh
Skřivánčího dvoru, natáčeného ovšem v bulharských lokalitách a
obsazeného převážně evropskými herci (Paz Vegaová, Moritz
Bleibtreu, Angela Molinová, Tcheky Karyo, André Dussollier),
se odehrává kdesi na tureckém maloměstě, kde obě komunity
spolu žijí vcelku družně, ani turecké společenství nedává
nijak najevo svou mocenskou převahu, nanejvýš závistivě
pohlíží po bohatství, jaké se některým arménským rodinám
podařilo nahromadit. Stačí pak nesmlouvavé vojenské příkazy,
následované příchodem speciálních jednotek, aby vyhřezly
nahromaděné předsudky.
Ani vzdělaní a v ledasčems předvídaví Arméni totiž nedokáží
odhadnout, co se vlastně chystá, věří, že v nejhorším se opět
nějak vykoupí. Podobného smýšlení se přidržuje i rozvětvená
patricijská rodina (s příbuznými dokonce v Itálii), jejíž
osudy film sleduje. Autoři nevypovídají o celkovém rozsahu
genocidy, soustředí se na putování hloučku bezbranných žen a
dětí, vlekoucí se pustinami až ke vzdálenému městu Aleppo.
Každý odpor je tvrdě trestán. Přesto se i v takových
podmínkách zrodí něžný vztah mezi jedním z doprovázejících
vojáků a arménskou dívkou, která prosí o jediné – aby ji
zachránil před mučením. Mladík slibu dostojí, až jí bude
muset, pro výstrahu ostatním, vlastnoručně setnout hlavu. A
bude to právě on, kdo se jako jeden z mála rozhodne před
poválečným soudním tribunálem svědčit – v první řadě obviní
sebe...
Jan Jaroš, filmový publicista |
