|
|
 Ten,
který nestíhá spěchat
Svůj styl označuje jako landscape folk – inspiruje ho krajina,
která jej obklopuje nebo jíž prošel, a příběhy, které jsou s
určitými místy spojeny. Písňový krajinář Petr Linhart, známý
donedávna hlavně díky skupině Majerovy brzdové tabulky, vydal
na jaře svou druhou sólovou nahrávku Autobus do Podbořan.
Na svém prvním albu jste se toulal Sudetami, kde jste čerpal
náměty pro své písně tentokrát?
Autobus do Podbořan není ničím jiným než volným pokračováním
tématu, které bylo započato Sudétou. Vlastně jsem plynule
pokračoval v psaní na podobné téma, až jsem se takhle dopsal
do dalšího alba. Hodně inspirací je z blízkého či širšího
okolí městečka Lubenec, kde často pobývám, jedna se opět váže
ke mě velmi milému kostelu ve Skokách, ale pár písní je i
odjinud – Jizerské hory, Vysočina, Hřebečsko.
Necháváte se v tvorbě unášet fantazií, nebo je vše, o čem
zpíváte, podloženo „fakty“? Na novém albu najdeme třeba
skladbu Annenruhe vyprávějící historku bezmála hororovou...
Ten příběh o vykopání mrtvé milé z hrobu se skutečně stal?
Ano, je to pozoruhodný a v kraji dobře známý a dokonce i dobře
zdokumentovaný příběh Romea a Julie z Moravské Třebové
devatenáctého století. Syn zdejšího starosty Josef Herkner po
smrti své milované, z vůle rodičů za jiného provdané Anny
Gläserové, upravil ve své zahradě na Křížovém vrchu pietní
místo, u kterého vždy v létě na anenský svátek pořádal
slavnost se světly a hudbou. Příběh nenaplněné lásky
inspiroval několik autorů divadelních her, ale nikdo nepátral,
zda je pravdou, co se celou dobu mezi lidmi říkalo – že Anna
ve skutečnosti spí věčný spánek v zahradě svého milého. Až do
20. června 1934, kdy dělníci postupujícího kamenolomu Anniny
pozůstatky v bývalé Herknerově zahradě náhodně po sto letech
objevili. Takže tady jsem si nic vymýšlet nemusel, ač jindy si
musím pro trochu licence sáhnout, třeba nevím, jestli se
slečna Braunová ze Skoků, na kterou tam nedávno vzpomínal
jeden velmi starý pán, opravdu jmenovala Helga. Nicméně se
vždycky snažím využít vše, co je nějak zjistitelné, byť ta
pravda někdy může ležet jen v rovině mýtu.
 Přežívá mínění, že Sudety jsou vykořeněným, pustým krajem. Vy
po nich poutničíte už řadu let – vrací se do těch míst život?
Vrací. Do věku zralosti dorostla první generace, která se zde
už narodila, a dorůstají generace další. Ti lidé už jsou tady
doma a většinou se podle toho také chovají. Zajímá je
kontinuální historie kraje, ve kterém žijí, a celkem málo
záleží na tom, že je vlastně z velké části německá. A ještě
více je zajímá zachování a obnova dochovaných hodnot jejich
domova. Nemluvím o nějakém masovém hnutí, ale v každém místě
se najde dost lidí, kteří pro tu proměnu dělají opravdu mnoho.
A je to už i na první pohled vidět.
Žijete střídavě v Praze a na venkově. Je to pro vás
nezbytnost, nebo ideální kombinace?
Ideální kombinace, i když bych si dokázal představit, že by té
Prahy mohlo být méně. Takže vlastně do jisté míry i
nezbytnost...
Býval jste spojován hlavně s kapelou Majerovy brzdové tabulky.
Znamenají vaše sólové desky, že se skupinou je konec?
S Majerovkami konec rozhodně není. Ale po pěti řadových albech
a jednom živém nikam nespěcháme. Já navíc trochu nestíhám
spěchat. Koncertujeme ale pravidelně, s výběrem toho
nejlepšího z našeho repertoáru, nejčastěji v čele s Alicí
Holubovou.
Máte vzorně vedený web se spoustou informací, zajímavostí a
odkazů. Jste prý sám sobě webmasterem?
Ano, naučil jsem se stránky programovat sám. Můj web je
pokračováním vydaných alb, příběhy jednotlivých písní a míst
jsou zde dále rozvedeny, případně také fotograficky
zdokumentovány. A především je to naprosto svobodné médium,
kde mohu okamžitě zveřejnit či nabídnout všechno, co považuji
za potřebné.
Milan Šefl
Foto Lucie Haschková
|
