|
|
 Radovan
Lipus,
režisér
Tolik aktivit, a přitom jste si na svou navštívenku napsal –
kavárenský povaleč. Jak to jde dohromady?
Kavárenský povaleč, to je moje nejvnitřnější založení. Kavárny
jsou místem, kde se mé světy – divadlo, architektura a
literatura – vzájemně protínají, místem, kde dochází
k setkávání a dialogu. Dialog je základem života. A přitom ho
stále ubývá a je nahrazován souběžnými monology. V kavárnách
panuje laskavá ironie a humor. Svět sestavený z monologů je
smutný.
Nesouvisí vaše tíhnutí k dialogu a k různorodosti nějak i
s tím, kde jste vyrůstal?
Určitě ano. Pocházím z Těšínska, a to je poslední enkláva,
která připomíná pestrost předválečného Československa. Dnešní
republika je více méně národnostně jednolitá. Takové však země
Koruny české v historii nikdy nebyly. Nacisté vyhladili
většinu Židů; Němci, kteří výrazně spoluvytvářeli naši
kulturu, byli po válce odsunuti; a Slováci už s námi také
nejsou... Těšínsko je ale stále místem, kde spolu žijí dvě
autochtonní složky – Češi a Poláci. A tak mezi nimi chtě
nechtě musí docházet k dialogu.
Vraťme se od vnějšího světa k těm vícero světům umění, jimž
věnujete svou energii. Asi pro vás nebylo jednoduché zvolit si
jedno povolání…
V dětství mě zajímala spousta věcí – architektura, historie,
archeologie, literatura… Pořád jsem něco kreslil nebo psal a
také mě bavilo dávat věci dohromady – ať už šlo o dětské
taškařice ve škole, anebo prezentaci toho, co jsem si
vymyslel. Nikdy jsem ale netoužil stát na jevišti a být tím,
na koho svítí reflektory. Bavilo mě svádět různé lidi
dohromady, byl jsem zvědavý, co vznikne z jejich setkání.
V režii, na jejíž studium jsem se po střední škole hlásil a
která se nakonec také stala mým povoláním, se vše tohle
střetá: odkrývání podtextu a vrstev významů připomíná činnost
archeologa, vytváření půdorysu a klenby inscenace v lecčems
souzní s úsilím architekta.
Bylo obtížné dostat se na DAMU?
No, já jsem se tam se napoprvé nedostal, a tak jsem na
filozofické fakultě v Olomouci začal studovat teorii kultury.
Přihlásil jsem se na ni v mylném domnění, že to bude něco jako
dějiny umění. Pravda, pár zajímavých předmětů tam bylo, ale
hlavně jsem se setkal s několika blízkými lidmi a s krásným,
starobylým městem. Atmosféra v něm ale byla tehdy strašná. Po
ulicích jezdila auta Sovětské armády a na dívčích kolejích
slídil proděkan, jestli tam nespí nějací kluci – když je
nachytal, hrozilo jim i vyhození ze studií. Olomoucké fakulta
byla na tu dobu až neuvěřitelně neostalinistická. Já jsem
například stanul před kárnou komisí za to, že jsem napsal
básničku, která končila slovy „a svět měl smutné hnědé oči“.
„Jak můžeš něco takového napsat?“ dělal mi šéf katedry kázání.
„Vždyť žiješ v tom nejlepším společenském zřízení, jaké
existuje. Jiří Wolker byl souchotinář, žil v krutém
kapitalismu, a jaké přitom psal optimistické verše!“ Když jsem
se po dvou letech, v roce 1986, na DAMU konečně dostal, prožil
jsem osvobozující šok.
Čím byl způsobem?
Otevřeností a svobodou, která na DAMU panovala. Kupříkladu
k samizdatové literatuře jsem se mohl dostat i v Olomouci.
Četl jsem Milana Kunderu, Orwella – ale na DAMU nám tyto věci
zprostředkovávali sami pedagogové. Seznamovali nás s filmy a
knihami, které v té době byly ještě na indexu, a hlavně nás
učili o nich přemýšlet, formulovat svá stanoviska, vyjadřovat
se k nim. Setkání s Jaroslavem Vostrým, Janem Císařem, Aloisem
Bejblíkem či Kateřinou Lukešovou, to byla setkání
s osobnostmi, které na vás sice kladly značné nároky, ale
zároveň vám odkrývaly nové pohledy na umění i na svět a
stimulovaly vaši tvořivost. A také se nebály. Pamatuji se, že
při jedné z rozháněných demonstrací byl Honza Potměšil zatčen
a odvezen do Bartolomějské. Škole bylo nařízeno, aby ho
vyloučila ze studia. Ta mu ale naštěstí udělila jen jakousi
důtku.
V roce 1992 jste nastoupil do Národního divadla
moravskoslezského a působil zde šestnáct let. Ostrava vás
zasáhla natolik, že jste jejímu fenomenu věnoval několik
inscenací a dokonce i odbornou publikaci – Scénologii Ostravy.
Čím vás to město tak upoutalo?
Když jsem odcházel z příležitostného asistentského místa v
pražském Činoherním klubu do Ostravy, nijak nadšen jsem nebyl.
Ale to město mě rychle uhranulo a zaujalo v mém životě klíčové
místo. Nejenom proto, že se v něm narodily naše tři děti,
několik desítek inscenací a Šumná města, ale především proto,
že jsem tam potkal řadu skvělých přátel. Ostrava často působí
a mnohdy se i chová drsně, primitivně, ba až barbarsky. Nikdy
se ale nechová maloměšťácky a snobsky. Je přímočará, otevřená
a v tom nejlepším slova smyslu upřímná. Umí poskytnout prostor
a dát šanci. Je daleko od Prahy a není sešněrována rodinnými
propletenci a strukturami, které se navzájem hlídají a střeží
si své pozice. To město umí být kruté, ale není zákeřné a
podlé. Tam, když dostanete ránu, tak je to rána zepředu, a ne
do zad. Když jsem před dvěma lety z Ostravy odcházel, mnozí mi
to měli za zlé a považovali to za zradu. Jenže já sice můžu
odejít z Ostravy, ale Ostrava nikdy neodejde ze mě.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Robert Zlatohlávek
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. 6. |
