Číslo 25 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s režisérem.
Radovanem Lipusem.

Fair trade je férový obchod

Většina z nás se v kavárně nebo v obchodě s potravinami už jistě setkala s anglickým souslovím fair trade, označujícím výrobky dovážené většinou z exotických zemí. V doslovném překladu do češtiny je to spravedlivý obchod, ale co si pod tím představit? Co je fair play, to ví každý – ale fair trade?

Možná byste čekali, že vám budu vyprávět příběh chudého rolníka z Bangladéše nebo z některé africké země, jemuž bohatý Evropan zajistil relativně důstojný život. Ale já vám místo toho představím dva příběhy lidí ze střední Evropy, pro které se „spravedlivý obchod“ stal bez nadsázky smyslem života.

Nejhorších bylo prvních patnáct let

Rakousko bylo v osmdesátých letech – ostatně stejně jako dnes – blahobytnou spokojenou zemí. O to větší otřes zažil osmnáctiletý Karl Pirsch z malého štýrského městečka Niklasdorf při své cestě do Bangladéše. Setkání s netušeným rozměrem lidské bídy jej vedlo k úvahám, jak propastný rozdíl v kvalitě života rovnocenných lidských bytostí alespoň trochu zmírnit. Podařilo se mu dovézt do Bangladéše nějaké šicí stroje, ale brzy zjistil, že stejně důležité jako zajistit lidem práci je postarat se o odbyt jejich výrobků, jinak veškerá námaha vyjde doztracena.
Karl Pirsch skončil práci u renomované německé firmy a na živnostenském úřadě se pokusil vysvětlit, v jakém oboru hodlá podnikat. Nikdo tehdy nechápal, o co mu jde, a tak dostal oprávnění vykonávat běžnou obchodní činnost.
Pak začalo pomalé sbírání zkušeností. Startovní kapitál činil pět tisíc šilinků, za což si čerstvý podnikatel koupil starou dodávku a objednal první várku košíkářského zboží z druhého konce světa. Takto vybaven začal objíždět mše a církevní slavnosti po okolí a vysvětloval, co to je fair trade a proč by si lidé, kteří soucítí se svými bližními, měli koupit právě tyhle výrobky. Jeho první kanceláří byl vyřazený železniční vagon z roku 1937, který stál na odstavné koleji na niklasdorfském nádraží. Chybějící skladovací prostory vyřešil Karl Pirsch jednoduše: zarovnal košíky a dalším proutěným zbožím celý domek svých rodičů od garáže až po ložnici.
Trvalo dlouho, než se mu podařilo uspět alespoň tak, aby to stačilo na obživu. Je paradox, že podnikatel v jednom z nejbohatších států světa, veden snahou pomáhat lidem v rozvojových zemích, sám žil často na samé hranici chudoby. Aby se nemusel vzdát svého záměru, nejednou po nocích roznášel reklamní letáky. „Nejhorších bylo prvních patnáct let,“ říká jeho manželka, se kterou má tři děti.
Po dvaceti letech tvrdé práce má firma průkopníka myšlenky fair trade roční obrat téměř pět milionů eur a dává práci pěti tisícům lidí v rozvojovém světě. Čerstvě otevřené firemní sídlo je celoevropským unikátem: jedná se o první pasivní stavbu určenou pro jiné než obytné účely ve střední Evropě. Náklady na vytápění tří tisíc metrů čtverečních využitelné plochy činí dva tisíce eur ročně, což je částka, kterou u nás za topení zaplatí mnozí majitelé rodinného domku.
Tento „dům budoucnosti“ je zároveň ztělesněním programu fair trade: úcta k přírodě i lidem, maximální ohled na přírodní i lidské zdroje, snaha o zachování harmonie mezi člověkem a přírodou i mezi lidmi navzájem. A také důkazem toho, že – i když se to nestává příliš často – lidská snaha vedená čistými úmysly může být korunována úspěchem.

Přestaňme sponzorovat bohaté

Někdy se fair trade zaměňuje s prodejem bioproduktů, ale v tomto systému výroby a prodeje jde nejen o zdraví kupujících. Cílem fair trade je podpora lidí v rozvojových zemích, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu za zlomek její reálné hodnoty, a tím „sponzorují“ blahobyt bohatých zemí. To nejdůležitější na celé věci je uzavírání pracovních smluv na dlouhou dobu a zároveň garance takové výkupní ceny, která výrobcům zajistí trvalý důstojný zdroj příjmu. Veškeré náležitosti smlouvy kontrolují zástupci mezinárodní certifikační organizace, kteří poté kontrolují i kvalitu zboží a také jeho pohyb z místa výroby až na pulty obchodů. Nemůže se tak například stát, že by zboží dodané v systému fair trade bylo v evropských skladech doplněno o zboží dovezené v „normálním“ režimu.
Jedině výrobky, které projdou touto náročnou několikastupňovou kontrolou, smějí nést autorizované logo mezinárodní asociace pro fair trade. Pokud si tedy koupíte čokoládu nebo balíček kávy, označené modrým a zeleným lístkem a nápisem FAIRTRADE, můžete si být jisti, že tím pomáháte nikoli akcionářům obřího potravinářského koncernu, ale konkrétním sběračům kakaových nebo kávových bobů.
„Bio“ kvalita takového zboží vyplývá mimo jiné z faktu, že fair trade odmítá drancování jak lidských, tak přírodních zdrojů. Nadnárodní koncerny se většinou chovají násilnicky: přijdou, vydrancují lidské zdroje i přírodu za pomoci techniky a chemie a zase jdou dál. Rolníci se ocitají bez práce a nemají možnost odstěhovat se za ní jinam. Jednou z funkcí fair trade je i to, že přebírá a revitalizuje plantáže, které postihla pohroma v podobě „nájezdu“ takové firmy.

Začalo to v Mariazellu

Člověku se ani nechce věřit, že v dravém světě byznysu se mohou pohybovat idealisté typu Karla Pirsche. Příběh Jiřího Sládka, rodáka z Moravy, dokazuje, že to možné je nejen v Rakousku. Neobsahuje tolik melodramatických příměsí jako příběh jeho rakouského předchůdce, ale v tom základním se oba shodují: jednoho dne přišel okamžik zlomu, kdy bylo nutné odstřihnout se od dosavadního způsobu uvažování a vsadit vše na jednu kartu. Ta chvíle nastala nedlouho poté, co Jiří Sládek dovršil pětatřicátý rok svého života. Psala se devadesátá léta minulého století a Rakousko, kde tehdy pracoval v managementu dřevařského podniku, bylo prototypem sebejistého blahobytu. Stačilo jen pokračovat v nastoupené dráze, vyměňovat domy, auta, hodinky za lepší a lepší značky.
„Jenomže já měl intenzivní pocit, že se svým životem musím něco udělat, a začal jsem hledat alternativu. Jednou jsme se s manželkou v rakouském poutním místě Mariazell schovali před špatným počasím do malého obchůdku, který nabízel výrobky fair trade. Začal jsem se vyptávat, v čem tento systém spočívá, jak se mohou uživit, kdo je podporuje a tak dále. Muž za pultem mi vysvětlil, že na všechno si jeho rodinná firma musí vydělat sama a že jejich zboží má přidanou hodnotu pro lidi, kteří nechtějí být lhostejní k bídě jiných.“ To bylo přesně to, co pan Sládek podvědomě hledal. Zeptal se muže, který se mu představil jako Karl Pirsch, jestli má kontakty na země bývalé východní Evropy, a nabídl pomoc. Dozvěděl se, že rozšíření působnosti firmy do tohoto regionu je v plánu a že jeho nabídka přichází v pravý čas.
V Česku byl v té době fair trade prakticky neznámý pojem. Firma pana Sládka začínala stejně jako pár let předtím podnik Karla Pirsche téměř od nuly. Na rozdíl od něj nikoli s proutěným zbožím, ale s kávou, čajem, čokoládou, marmeládami, rýží, kakaem, vínem, džusy. První, koho oslovili, byli zákazníci obchodů s bioprodukty, pak přišly na řadu kavárny a restaurace. „Vždy záleží na zájmu majitelů. Když této myšlence nevěří a nechtějí se jí zabývat, nemají výrobky fair trade úspěch. Ale když jim je blízká a zaujme je, přenesou zaujetí pro věc i na své zákazníky.“´

Jak udělat svět lepším místem pro život

Dnes firma pana Sládka zásobuje kolem sto padesáti obchodů a zájem o výrobky fair trade stále roste – i proto, že nejsou o mnoho dražší než srovnatelné zboží vyráběné „klasickým způsobem“. Jak je to možné? Stačí si odpovědět na otázku, proč zboží dovážené tisíce kilometrů stojí stejně, ale často i méně, než plodiny vyprodukované u nás doma. Banány, mandarinky, čaj, ale stejně tak košíkářské, textilní nebo keramické výrobky, to vše se v rozvojových zemích vyrábí za podmínek, které by ve vyspělých zemích nebyly možné. Máme zákony zakazující dětskou práci, osmnáctihodinovou pracovní dobu, porušování dohod o odměňování, bezohledné drancování přírodních zdrojů. Ale zato někteří z nás umí bezvadně převádět zisk do daňových rájů, cestovat tryskáči za zábavou... Stačí, aby poměr mezi výrobními náklady a ziskem byl rozumně upraven, a najednou si na své přijdou nejen ti, kdo stojí na začátku cesty, ale hlouběji do kapsy kupodivu nemusí sáhnout ani lidé s výrobky fair trade v nákupních košících. A byznysmeni? Namísto hangáru pro své tryskáče mohou otevřít firemní sídlo, jehož provozní náklady by utáhl majitel každého rodinného domku...

Milan Pokorný