|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Proměna téměř neočekávaná
Měsíce mě děsila představa, jak se vyhnout volebnímu klání,
jenomže jak se ubránit tomu, abych se s ním nesetkával tu
v rozhlase, tu v televizi, aby mi lidé lačnící po moci
nepronikali do bytu. Sotva si pustím rádio či televizi,
v pravidelných časech volební klání. Kdyby bylo věcné, prosím,
vždycky se rád dozvím, co nás občany v nejbližších letech
čeká. Ale už povinné noční přenosy ze sněmovny varovaly
dostatečně. Nejsem naivní, abych si myslel, že uchazeči o
výkon zákonodárných mocí nebudou usilovat o pronikání do
rozhlasu a především do televize.
Vzpomínám, jak se cembalistky Zuzany Růžičkové ve Spojených
státech někdo otázal, zda je doma slavná. Zrozpačitěla,
nevěděla, co má říci, jak s taktem svou proslulost prokázat.
Tazatel jí pomohl přímou otázkou: A byla jste v televizi? Ano?
Pak jste tedy slavná. Podle stejného mustru se u nás oceňují
lidé, kteří vystupují na veřejnosti. Kdo by se pak divil
politikům, kdyby tak mocné instituce nevyužívali, dokonce aby
nevyvíjeli snahu si je pro sebe privatizovat, přisvojit. A ty
snahy nejsou beznadějné, vždyť o veřejnoprávních médiích
rozhodují v parlamentu titíž lidé, kteří chtějí být vidět,
dokonce dobýt tím určité všeobecně sdílené proslulosti, a
začasté nejen proslulosti.
Bohužel veřejnoprávnost zaručuje rovnou příležitost pro
všechny účastníky volebního zápasu. Takže jsme nebyli ušetřeni
mnoha trapností. Ale co ta rovnost? Mám tu na mysli onu
vyčerpávající šňůru setkání voličů s kandidáty před mikrofonem
či kamerou. Vždyť ta rovnost byla pomyslná, roli hrály
průzkumy, a podle procent (pětiprocentní klauzule) byla
vyřazena mnohá kvalitnější uskupení i osobnosti ve prospěch
předpokládaně silnějších. To přece není spravedlivé. Průzkumy
spoluurčují výsledky voleb ve prospěch silnějších z obavy,
abychom nevolili někoho, kdo je jimi předem vytipován, že bude
ze hry. Ještě horší než poslech jalových řečí a slibů
z tribuny byl pohled na obecenstvo, zřejmě svážené podobně
jako na fotbalové zápasy i s těmi klubovými barvami, vlajkami,
transparenty a odpovídajícím fandovským řevem. To že je
občanská politika? Tady jsem ocenil neuvěřitelný výkon
moderátorů v aréně: Václava Moravce, Martina Veselovského i
těch, kteří měli ve studiu proti sobě jenom jedince.
A pozitivum? Po volbách jako kdyby se náhle pročistil vzduch.
V rozhlase i v televizi najednou věcnost, slušnost,
kolegialita. Poprvé po deseti letech. Jenomže jak dlouho si
zvolení podrží ve vědomí vzkaz občanů, že chtějí politiku
věcnou, slušnou, bez korupce a zejména státnickou, s vizí na
léta, nikoli jenom na jedno volební období. Dost mi vadí, že o
té dlouhodobé vizi této evropské země jsem zatím moc neslyšel. |
