|
|
Naděje Ivana Medka
Už to bude půl roku, co navždy odešel Ivan Medek (1925–2010).
Novináře, muzikologa a někdejšího Havlova kancléře , který
zemřel letos 6. ledna, připomene na přelomu června a července
Český rozhlas 3 – Vltava reprízou pořadu z cyklu Osudy.
Medkovy rozhlasové vzpomínky byly natočeny a poprvé vysílány
roku 2003 a později z nich vznikla memoárová knížka nazvaná
Děkuji, mám se výborně.
 S
Ivanem Medkem tehdy v jeho bytě na pražské Letné rozmlouval
spisovatel Ivan Binar. Oba pojila zkušenost s vídeňským exilem
(Medek se pro emigraci do Rakouska rozhodl v roce 1978 po
sérii přepadení a tvrdých výslechů na StB, Binar odešel rok
předtím). „Nezapomenu, kdy jsme dorazili do Vídně.
Přesvědčeni, že domů se už nevrátíme, že je to napořád. Koho
by v sedmasedmdesátém roce napadlo, že to v devětaosmdesátém
praskne a my se budeme moci vrátit,“ napsal Ivan Binar u
příležitosti premiéry Medkových Osudů v roce 2003.
Jméno Ivan Medek znamenalo vždy značku vysoké kvality. Vážená
rodina plná slavných jmen (otec Rudolf Medek byl legionář a
spisovatel, bratr Mikuláš a dědeček Antonín Slavíček slavní
malíři), úctyhodný životopis (uspěl jako muzikolog, žurnalista
či prezidentův kancléř) – to vše se pojí s osudem muže, který
nikdy neztratil víru a naději. „Naděje je podmínkou života a
nutně přesahuje onen účetnicky spočitatelný realistický obzor.
Jinak by to nebyla naděje,“ bylo jedno z kréd Ivana Medka,
který jako „vídeňský hlas Ameriky“ v osmdesátých letech
minulého století posiloval víru a odvahu tisíců lidí v
zadrátovaném Československu. A když se pak nepravděpodobné
stalo skutkem, byl možná první, kdo v listopadu 1989
jasnozřivě prohlásil: komunistický režim se právě zřítil.
Ivana Medka potkal Binar v Rakousku poprvé na hodině němčiny
pro exulanty. Pozvánku k premiéře Osudů, které s ním natočil,
uzavřel před sedmi lety takto: „Dnes už snad ani není důležité
zjišťovat – a zjistit by se to dalo docela snadno –, ve kterém
roce jsme se s Ivanem Medkem ve Vídni učili zapeklitá
nepravidelná slovesa a podobně nepochopitelné předložkové
vazby. Dneska sedíme spolu u stolu v Praze na Letné a
zaznamenáváme pro svobodný Český rozhlas to, co zvolna zasouvá
čas.“ Nebude jistě na škodu poslechnout si v létě roku 2010
to, co se podařilo před vytracením do mlhy zapomnění uchránit.
René Kočík
|
