|
|
 Ivo
Kahánek,
klavírista
Jako teprve pětadvacetiletý jste se stal absolutním vítězem
Pražského jara. Prestižního hudebního festivalu. Jaké má tento
u nás velice prestižní festival renomé ve světě a podle čeho
se význam takové soutěže vůbec posuzuje?
Prestižnost a význam jednotlivých klavírních soutěží se dá
posuzovat z mnoha pohledů. Nepochybně zde hraje roli tradice,
účast významných pianistů v porotě a v neposlední řadě
samozřejmě atraktivita cen – například v podobě koncertního
angažmá či nahrávací smlouvy. Mezinárodní soutěž Pražského
jara má nejen u nás, ale i v zahraničí obrovské renomé – patří
například mezi deset zakládajících členů prestižní Světové
federace hudebních soutěží.
Jsou podobné hudební festivaly vstupenkou pro další kariéru
mladého umělce nebo ryze prestižní záležitostí?
Bezpochyby mají zásadní význam. Pro mladého interpreta je
vítězství nebo alespoň nějaká cena z prestižní mezinárodní
soutěže takřka nezbytnou podmínkou úspěšného startu kariéry.
Jaký je rozdíl mezi tuzemskými soutěžemi a přehlídkami a
obdobnými světovými záležitostmi a které festivaly či soutěže
patří mezi nejprestižnější, mezi skutečné „top“ soutěže?
Rozdíl spočívá ve věcech, které jsem již zmínil – v tradici,
velikosti rozpočtu, účasti významných osobností, prostoru
v médiích apod. V tomto směru se soutěžemi v zahraničí může
srovnávat pouze Pražské jaro. Výjimku tvoří klání pro děti a
mládež. Například mezinárodní rozhlasová soutěž Concertino
Praga má výborné renomé i v cizině. Její laureáty z roku 1994,
kdy jsem mezi ně sám patřil, jsem již několikrát potkal na
prestižních světových pódiích. Soutěží ve světě neustále
přibývá a dochází tak k určité devalvaci jejich významu,
nicméně akce jako Mezinárodní soutěž Královny Alžběty
v Bruselu, Van Cliburnova soutěž ve Fort Worth v USA, soutěž
ARD v Mnichově či Chopinova soutěž ve Varšavě a několik
dalších patří již od svého založení mezi ty úplně
nejprestižnější.
Jak se na takovou soutěž sám připravujete? Sledujete výkony
kolegů?
Nácvik na soutěž je svou intenzitou plně srovnatelný
s tréninkem vrcholových sportovců. Předpokládá to celkovou
vysokou pianistickou úroveň, na níž musíte pracovat od útlého
dětství, a vlastní příprava na konkrétní akci zabere třeba i
rok. Záleží na množství a druhu požadovaného repertoáru. Je
třeba se všechny skladby nejen dokonale naučit, ale také si je
několikrát zahrát na koncertech, aby si člověk ověřil, jak
reaguje v zátěžové situaci. Já osobně jsem se vždy snažil se
připravovat i po stránce fyzické a mentální a celkově se řídit
heslem „těžko na cvičišti – lehko na bojišti“. Přímo na
soutěži už výkony ostatních nesledujete, protože se
potřebujete dokonale koncentrovat na vlastní vystoupení.
Nicméně celkově je dobré být vystaven velké konkurenci a
pozorně ji sledovat. Motivuje vás to k neustálému zlepšování.
Když už jsem u toho hodnocení, hodně se hovoří o rozdílnostech
publika, speciálně o velkých milovnících české hudby –
Japoncích. Které publikum je vám osobně nejbližší?
Každé je jiné, jinak poslouchá a jinak se také projevuje.
Velmi spontánní a vřelé publikum jsem potkal například
v Itálii nebo Španělsku, ale třeba i v Německu. Nedávno
v Glasgow, kde jsem hrál dva koncerty s BBC Scottish Symphony
Orchestra, se mi třeba stalo, že jsem měl velmi intenzivní ale
poměrně krátký potlesk. Už jsem se bál, že se jim to nelíbilo,
ale po koncertě se lidé úplně vrhli na má CD, chtěli podpisy a
dávali mi najevo své nadšení. Na BBC Proms byla naproti tomu
atmosféra připomínající fotbalový zápas – včetně pokřiku a
skandování. Osobně nejradši hraju pro publikum, u něhož mám po
několika minutách pocit, že se dlouho známe. Přestože sedím
k lidem bokem a nevidím jim tedy do tváře, většinou přesně
cítím, jestli jsou naladěni na stejnou vlnu a jdou se mnou
nebo ne. Nejlépe to poznám v nějaké pauze v průběhu skladby.
Tam si uvědomíte, že i ticho má mnoho tváří...
Velké renomé si získávají naše operní pěvkyně – Dagmar
Pecková, Magdalena Kožená, jak je to s hudebními interprety,
jste už ve stejné pozici nebo to zde není tak markantní jako
právě ve vokální tvorbě?
Vokální hudba má přece jen svá specifika. Zpěv je pro publikum
asi vůbec nejatraktivnějším hudebním žánrem. Ve spojení
s textem nebo i s pohybem a hereckým projevem je pro většinu
lidí snazší se do něj vcítit a ocenit ho. Proto také pěvecké
hvězdy dosahují zpravidla větší popularity než
instrumentalisté. Tím samozřejmě ani v nejmenším nesnižuji
skutečně světový úspěch třeba Magdaleny Kožené. Mezi
instrumentalisty dosáhl podobného renomé pianista Ivan
Moravec, či hornisté Zdeněk Tylšar a Radek Baborák, velmi
slavní byli vždy také čeští dirigenti – Karel Ančerl, Václav
Talich, Rafael Kubelík nebo v současnosti Jiří Bělohlávek.
Platí stále to, že česká hudba a čeští interpreti patří ke
špici na světové scéně?
Česká hudba, zejména Dvořák a Janáček, v poslední době i
Martinů, je ve světě skutečně žádaným artiklem. Je to o to
cennější, že jsme velmi malá národní škola, která se přesto ve
svých nejlepších momentech může postavit vedle světových
hudebních velmocí, jako je Německo, Francie, Itálie či Rusko.
Vzhledem k tomu, že v současnosti je trendem autentické
interpretace, těží z toho i naši hudebníci. Pokud chce
pořadatel uvést nějaké české dílo, sáhne často i po českém
interpretovi. Na druhou stranu ti muzikanti, kteří ve světě
opravdu prorazili, museli předvést své schopnosti nejen v
českém ale zejména světovém repertoáru. Asi nemůžeme čekat, že
celková úroveň všech našich interpretů bude stejná jako v
zemích s podstatně větší základnou. Nicméně stále se u nás tu
a tam rodí umělci světové úrovně.
Jste stále typ sólového hráče? Je to tím, že jako sólista se
do projevu dokážete hlouběji vcítit nebo prostě nejste jen
„kolektivní“ typ?
Já si hlavně myslím, že sólo a komorní hra se nejen
nevylučují, ale naopak báječně doplňují. Sólová hra je pro mne
sice prioritou. Myslím, že jsem poměrně velký individualista,
ale souhra s výbornými muzikanty, zejména pokud jde zároveň o
mé blízké přátele, přináší zase jiné zážitky a nesmírně mne
obohacuje.
Jana Švecová, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. 6. |
