|
Zpráva
o jednom smutku
Emil Hakl vydal v pražském Argu novou prózu: unavenou,
smutnou, melancholickou. O smrti otce, životní prázdnotě a
šílenství moderního světa. Ale jednu z nejlepších, jaké kdy
napsal. Dal jí trefný název Pravidla směšného chování.
Hakl, ročník 1958, v nové knize, která může být trojicí
provázaných povídek stejně jako novelou o třech částech,
citelně zestárl. Ke skutečnosti, které se účastní v různých
rolích (jako paraglidista, jako syn umírajícího otce, jako
poutník k moři), má vztah převážně trpný. Hrdina knížky, který
je zároveň vypravěčem s výrazně autorskými rysy, jako by po
celý čas „hleděl z nitra skleněné koule“. Každodenní realita
mu nahání strach: je mnohovrstevnatá, nepravidelná, záludná.
Život v ní se ztrácí za obrazy života a jediné, čeho se lze
pevně přidržet, je text. A tak trojjediný hrdina píše.
Hakl byl od svých prozaických počátků (Konec světa, 2001)
silný v autenticitě, v přesném záznamu hrabalovských „hovorů
lidí“, a v jejich ironicky distancovaných, ale zároveň
básnivých komentářích. Jakmile se pustil do fikce, začal
vypravěče stylizovat (O létajících objektech, 2004), kouzlo
jeho literatury vadlo. V Pravidlech směšného chování zůstal
věrný sobě, své samotě a své tragédii, kterou se mu daří čas
od času převrátit v komedii s absurdními prvky.
Hakl je spisovatel-diagnostik: krizi moderního člověka, jeho
životní prázdnotu, marně zaplňovanou „hračkami“ všeho druhu,
ohledává netečně, ale s nemilosrdnou přesností. Má v tom
blízko třebas k Michelu Houellebecqovi. Anebo jinak: Pravidla
směšného chování jsou, v dobrém slova smyslu, nadnárodní
prózou.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |