|
|
Historie
poměřovaná lžičkou na kávu
 V roce 1912 se ve Vídni, Dorotheergasse 6, otevřel první bar v
moderním smyslu slova. Jmenoval se Chatam-Bar a každý večer v
něm pravidelně hrál „liveband“. Dokonce měl chambre séparée.
Jak šla léta, změnil majitele i poslání. Proměnil se v Café
Ludwig. Podobných kaváren bylo tehdy ve Vídni víc než dost.
Kavárna Ludwig neprosperovala, postupně chátrala, až se jí
majitelé rozhodli zbavit. Zajímá vás, jak to bylo dál? Nalaďte
si v sobotu 26. června v 11.30 magazín o životním stylu
Vltavský poledník.
Josefine a Leopold Hawelkovi
Legenda začíná: Josefine Hawelková, rozená Danzbergerová, se
narodila v roce 1913 v Kremži v rodině řezníka. Už jako děvče
se začala učit v pohostinství své tety. V šestnácti letech
odešla na zkušenou do Vídně. Začala tam pracovat v elegantní
restauraci Deirl, kde se také seznámila se svým budoucím mužem
Leopoldem. Vzali se v roce 1936. V den svatby začala jejich
„kavárenská“ kariéra.
Pronajali si Café Alt Wien a své líbánky prožili tam. Peníze
nebyly, takže v kavárně bydleli i pracovali. O tři roky
později, když se opět zvyšoval nájem, začali hledat jiný lokál
k pronajmutí. V jedné z postranních uliček nedaleko třídy Am
Graben objevili zanedbanou kavárničku Ludwig, zařízenou ještě
v secesním stylu, s masivními mramorovými stolky a thonetkami.
Zařízení ponechali původní, změnili pouze název. Zrodilo se
Café Hawelka.
Kavárna byla otevřena jen pár měsíců, když začala válka.
Zavřeli ji, protože Leopold musel narukovat. Řekli prý si
tehdy se ženou, že bude pryč pár týdnů a pak se uvidí, jak to
půjde dál. Vrátil se za pět let.
Ačkoliv bylo centrum Vídně válkou značně poznamenáno, Café
Hawelka přežilo bez následků. V prosinci roku 1945 Hawelkovi
kavárnu znovu otevřeli. Kávu pro hosty tehdy Josefine vařila
na kamnech, ve kterých se topilo dřevem. Podnik brzy získal
pravidelné hosty, stal se útočištěm všech: spojoval obyvatele
obsazeného a rozděleného města i poválečné navrátilce.
Josefine dovedla dokonale vytvořit domáckou a klidnou
atmosféru. U Hawelků se nikdo nemusel cítit osaměle. Kdo tam
jednou zakotvil, cítil se tak báječně, že se mu nikam jinam už
ani nechtělo. Zvlášť když se k vůni kávy připojila
nezaměnitelná vůně Josefininých buchtiček plněných povidly.
Typicky český moučník ve vídeňské kavárně...
 Legenda pokračuje
V padesátých letech se Café Hawelka stává centrem literátů.
Friedrich Torberg, Heimito von Doderer a další proměňují jeho
atmosféru. Je „veřejným obývacím pokojem pro všechny, kdo
chtějí být sami, ale potřebují k tomu společnost“. Jeho sláva
se šíří i za hranice města. Když se v šedesátých letech
minulého století začala Vídeň přestavovat a rozšiřovat své
hranice, řada slavných kaváren podlehla „revitalizaci“.
Některé zanikly, jiné neodolaly marketingovým tlakům a
proměnily se v espresso bary italského typu. Životní styl
nabral na rychlosti.
Hawelkovi tlakům doby odolali, nepřestavěli ani kavárnu, ani
její zázemí. Loajální klientela jim zůstala. A nejenom to. Na
přelomu šedesátých a sedmdesátých let se kavárna stala místem
setkávání tehdejší avantgardy (výtvarníci Friedensreich
Hundertwasser, Ernst Fuchs, herec Helmut Qualtinger, dirigent
Nikolaus Harnoncourt, zpěvák Georg Danzer). Především zásluhou
fotografa Franze Hubmanna je dnes Café Hawelka mýtem.
U Hawelků se neopomněly ukázat ani slavné zahraniční
osobnosti. Podle hesla vidět a být viděn sem postupně zavítali
Henry Miller, Arthur Miller, Andy Warhol, Elias Canetti, ale
také politici a žurnalisté. Z kavárny se stávala instituce.
Hawelkovi byli a jsou stejně slavní jako jejich hosté. Kavárna
pronikla i do průvodců, takže ji začali „objevovat“ i
bezejmenní turisté.
Kdo v Café Hawelka vládne?
Kdybychom se zeptali stálých hostů v kavárně, odpověď by byla
jednoduchá – Leopold Hawelka. Dnes devětadevadesátiletý
kavárník je přesvědčen, že „bez šéfa to prostě nejde nikde.
Ani v kavárně.“ On sám tady bez ohledu na věk tráví nejméně
tři hodiny denně, vždycky v dokonalém obleku, s motýlkem a
špacírkou. A ochutnává – kávu i buchty. Ty po smrti paní
Josefiny podle jejího tajného receptu pravidelně peče jejich
jediný syn Günter, vyučený cukrář. Tvrdí však sebekriticky, že
i když má zkušenosti z hotelu Ritz a podobných slavných hotelů
v zahraničí, „maminčiným buchtám se nic nevyrovná“.
Josefine zemřela před pěti lety, její vliv v kavárně však
přetrvává. „Bez Josefiny bych nebyl Hawelka a nebyla by ani
kavárna,“ prohlašuje dnes láskyplně Leopold. Kdo tedy dnes v
kavárně vládne? Vede ji už třetí generace Hawelků: vnuci Amir
a Michael. Skutečným vládcem kavárny však zůstává – host. Jak
tvrdí Loepold: „Je jedno, kdo je, jak se jmenuje. Každý host v
kavárně je hoden naší péče.“
V nejmenším ze všech slavných lokálů na světě se zastavil čas.
Kavárna však žije dál. Kdo poměřuje čas lžičkou na kávu,
nestárne, jenom zraje...
Eliška Závodná, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto archiv
|
